KAM VEDE TA CESTA? – BcA. Adam TRBUŠEK

Anotace:

Ve své práci využívám hračky, jako symbolu představujícího produkt, ke kterému si, jako k neživé věci, člověk vytváří první osobní vztah. Snaha o podchycení lidské mentality a budování návyku k produktu je dnes zcela legitimní a oficiálně podporovaná. Hračka, ikona, idol, prezentovány reklamou, před kterou není úniku, a my se skrze nové technologie a legislativní benevolenci dobrovolně vystavujeme nepřetržité propagační masáži. Lidské smíření se s konzumováním téměř všeho všemi možnými způsoby s sebou přináší vzrůstající poptávku, touhu, chtíč, jenž je motorem této mašinerie. Základním problémem není vytváření bez-hodnot, ale jejich přijímání. Nemluvím o záměrné degradaci environmentu, ale o ignoraci a lhostejnosti v souvislosti s uspokojením naší touhy. Topíme se v přílišném množství informací a nejsme schopni je kriticky a analyticky přijímat, příjem těchto informací máme tendenci vyhodnocovat cestou co nejmenšího odporu a s co nejmenší zátěží. Chatrná bdělost a pohodlnost vytváří prostředí pro vznik "skládky" v našich hlavách, vznik sedliny jednorázových a účelových hodnot. Přežití člověka se stalo závislým na pumpování surovin planety, které jsou rozmělňovány do každodenního štěstí. Tato radost z drancování a plýtvání je ospravedlňována a upevňována společenskými a spotřebitelskými normami. Nadprodukce jednorázového zboží se stala trendem a vznikl model vytvářet produkty, jež jsou předurčeny k opotřebení v co nejkratším čase, za cílem co nejrychlejší obměny. Cesta od suroviny k odpadu je tak stále přímočařejší a stádia užitku jsou co nejefektivněji redukována. Cyklus těžby, výroby, propagace a spotřeby je pak jen vzorcem použitým k těžbě z lidské existence. Člověk samotný se stává zbožím, ze kterého je snaha získat co největší zisk od jeho vzniku až do jeho úplné konzumace. Stírá se hranice mezi spotřebujícím a spotřebovávaným. Pro ztvárnění úvah jsem si vybral skládku, shromaždiště nepotřebných či nechtěných člověkem vytvořených předmětů. Odpad, kterému je věnován další prostor existence nad rámec své funkce. Tento nekontrolovaně vytvořený prostor funguje jako přenesené místo úpadku. Použit věci pro konkrétní účel a záhy ignorovat jejich existenci. Zde nacházím paralelu s rolí dnešního člověka zmítajícího se ve společenském marasmu. Nový smysl odpadu, který ztvárňuje objekt, pramení z nesmyslného jednání jeho tvůrců. Člověk dokázal vytvořit něco téměř nesmrtelného, skloubil zánik s věčností, který bychom mohli nazvat jeho odkazem. To dokládá naše schopnost přeměnit po miliony let izolované látky, díky čemuž, vůbec mohl vzniknout zázrak, jako je život, v každodenní jednorázové potěšení. Potěšení, které zároveň nechává dusivou stopu pro všechny a všechno, i všemu, co přijde po nás. …víceméně

Abstract:

In my work, I use toys as a symbol of representing a product -- an inanimate thing with which one creates his or her first personal relationship. Attempts to capture human mentality and build a habitual use of a product are currently fully legitimate and officially supported. Toys, icons, and idols are presented to us by omnipresent advertising we cannot possibly escape. Due to new technologies and the benevolence of legislation, we, by our own consent, are being exposed to a continuous stream of promotion and advertising. Human resignation to consume almost everything in all possible ways brings about an ever-growing demand, desire, lust, which is the engine of this machine. The main problem here is not just creating the non-values, but also their acceptance. The point is not just the intentional degradation of the environment, but also the ignorance and indifference in connection with gratification of our desires. We are overwhelmed by too much information, not being able to accept it critically and analytically; we tend to evaluate the reception of this information with the least possible resistance and without giving it much consideration. Poor alertness and a lack of effort out of laziness create an environment for the creation of a "dump" in our heads, a sediment of disposable and purpose-built values. The survival of man has become dependent on pumping the planet's raw materials, which are being reduced into everyday bliss. This joy of plundering and wasting is being justified and consolidated by social and consumer standards. Overproduction of disposable goods has become a trend and a model was established to create products that are designed to be worn out in the shortest possible time, aiming at the fastest possible change. The path from raw material to waste is thus more straightforward and the stages of utility are reduced as efficiently as possible. The cycle of extraction, production, promotion and consumption is then just a formula used to benefit and profit from human existence. Man himself becomes a commodity; there is an effort to obtain the greatest gain from his creation to his complete consumption. The boundaries between the consumer and the consumed are being wiped out. For the rendering of my reflections I chose a landfill, a "dump", a place where all the unneeded or unwanted human-made objects find their way. Waste, which is bestowed with another space of existence beyond its original function. This uncontrollably created space functions as a metaphorical location of decline and decay. To use the things for their specific purpose and then immediately ignore their existence. Here, I find a parallel with the role of the contemporary man in the quagmire of social decay. The new meaning of waste, as depicted by the object, stems from the absurd behaviour of its creators. One was able to create something almost immortal, combining the extinction with eternity, which we could call his or her legacy. This is evidenced by our ability to convert into everyday pleasure substances which for millions of years were isolated, so that a miracle, such as life, could be created. Such pleasure leaves a suffocating trace for everyone and everything that comes in our wake. …víceméně