Pětisborová kytara v italské rané monodii a její podíl na vývoji bassa continua

Bc. Milan Černý

Bachelor's thesis

Baroque guitar in the early italian monody and the birth of basso continuo

Abstract:

Období italské rané monodie bylo pro pětisborovou kytaru, nebo-li chitarru spagnolu, velmi vlivným. Vzpomeneme-li, že tato doba se vyznačuje neobyčejným rozvojem hudebního myšlení, o to více nám vzroste význam tohoto nástroje. Především je nutné uvést, že právě v této době pětisborová kytara transparentně vystupuje na scénu hudebních dějin jako moderní a perspektivní nástroj. Její import na Apeninský poloostrov je třeba hledat v jižní Itálii, v oblasti Neapole. Odtud se postupně rozšířila i do ostatních částí území, Říma a dále na sever. Byli to především profesionální zpěváci, kteří kytaru používali k doprovodům při svých produkcích. Tito zpěváci byli zároveň nositelé neapolského stylu, který podle některých badatelských závěrů, značně ovlivnil podobu rané monodie. Na základě tohoto tvrzení můžeme vyslovit předpoklad, že v pozadí formování raně monodického myšlení stála také pětisborová kytara. Pětisborová kytara byla chápána jako nástroj světský, lidový. Byla velmi populární a snadno dostupná zájemcům všech sociálních vrstev. I přesto však musíme uvést, že rané hudební prameny jsou poměrně skromné. Z období italské rané monodie neexistuje žádné podrobnější pojednání, které by kytaru blíže osvětlovalo. Vedle nejstarších dochovaných zápisů alfabeta v rukopisné podobě se o pětisborové kytaře dovídáme především z nehudebních materiálů, například korespondence. První známá, tiskem vydaná kytarová sbírka pochází až z roku 1606. Typickým specifikem pětisborové kytary je alfabeto. Tento snad nejúspornější způsob zachycení harmonického doprovodu, který byl během období monodie vynalezen se stal jednou z nejrozšířenějších metod zápisu harmonie v Itálii. Alfabeto nebylo schopno zachytit reálné vedení hlasů, nebo-li kontrapunkticky vystavět harmonický doprovod. Už prvotní příčinu nalézáme v ostrunění kytary, které neumožňovalo v dostatečné kvalitě vést bas jako nositele harmonie. Z tohoto důvodu byla pětisborová kytara některými současníky charakterizována jako nástroj imperfektní. Avšak tyto vlastnosti nemusely být překážkou u zastánců rané monodie. Flexibilita alfabetového doprovodu, vystavěného na barevnosti akordických spojů, mohla snadno přispívat k jejich estetickým nárokům. Relativní nevýhodou alfabeta bylo však omezení harmonického vyjadřování, ohraničeného alfabetovou tabulkou . V tomto omezení spočívá i prvotní zaměření repertoáru, v rané fázi především na strofické písňové formy. Z repertoárového ohraničení vyplývá také základní funkce pětisborové kytary, jako doprovodného nástroje. Proto pětisborová kytara byla kolem roku 1600 oblíbená hlavně zpěváky. Prvotně doloženou technikou na pětisborové kytaře bylo rasgueado. V nejstarších alfabetových památkách nenaleznemé žádný náznak jiné techniky. I přes nekomplikovanou podobu a zdánlivě chudé možnosti alfabeta, však můžeme prohlásit, že výsledně znějící doprovod mohl být velmi efektní, protože většina realizovaného zvuku byla výsledkem nezaznamenané individuální improvizace. K tomu je také třeba přičíst pravděpodobné používání punteada. Avšak i rasgueado samotné nabízí nepřeberné množství harmonické barevnosti i rytmických variací. V některých případech kytarové literatury se setkáváme s tím, že alfabeto není nabízeno pouze kytaristům, ale i ostatním instrumentalistům. Zápis alfabeta tak vystupuje ze zdánlivé izolace a stává se zápisem univerzálním. Jelikož během následujícího vývoje byly na kytaristu neustále kladeny vyšší požadavky, docházelo k vylepšování alfabeta, ale také kvality techniky hry. V průběhu 17. století pak můžeme vysledovat postupnou tendenci vzájemného ovlivňování a

Abstract:

splývání afabetového doprovodu s metodou číslovaného basu. Proto nejpozději do roku 1700 se pětisborová kytara stává standardním nástrojem pro hraní bassa continua, čímž také dokazuje značný posun od jednoduchých alfabetových značek k sofistikovanému hudebně estetickému vyjadřování.

Abstract:

The early Italian monody period was of great importance for the five course guitar (or: chitarra spagnola). This was the period of an extraordiary development of music - and this instruent played an important role. It entered the music history as a modern instrument with a great future. Its spread to the Italian Penninsula from Naples, to the other regions, Rome, and further to the North. It was used mainly by professional singers to accompany their performances. These singers brought with themselves the Naples music style, which, according to some scholars, strongly influenced the shape of early monody. It is, therefore, possible to presume, that the five course guitar took part in the development of early monody. The five course guitar was a secular, rustic instrument. It was very popular, and easily accessible to all layers of society. Early sources of music for this instrument are scarce. There is no early monody period treatise, closely discussing the guitar. Apart from early Mss., written in the alfabeto notation, the five course guitar is mentioned mainly in non-musical sources, such as correspondence. The first known printed guitar music collection was published only in 1606. Specific to the five course guitar is the alfabeto notation. This, perhaps the most economical way of writing down a chordal accompanient, invented in the monody period, became the most largely used method of writing down harmony in Italy. The alfabeto was not able to notate the melodic progress of the individual parts, nor the counterpoint harmonic structures. The first reason was the stringing of the guitar, which did not offer high quality bass harmonic support. This is why the five course guitar was classified by some contemporaries as an imperfect instrument. To the supporters of early monody, this might not have been an obstacle. The flexibility of the alfabet accompaniment, based on the colour effects offered by chordal progressions, might have been easily fulfilling their aesthetic requirements. A relative disadvantage of the alfabeto was the limited number of usable chords, given by the alfabet table. This also limited the early repertoire, mainly consisting of strophic songs. The repertoire limits also set the five chord guitar‘s main role of an accompanying instrument, by 1600 especially popular among singers. The known early five course guitar playing technique was rasgueado. No other technique is mentioned in the earliest alfabeto sources. Even if the alfabeto technique was not complicated, and seemingly scanty, the resulting accompaniment might been very effective, because all its sound patterns were produced by individual improvisation. Also punteado technique might have been used here; but even rasgueado itself offers an innumerable choice of chordal colours and rhythmic variations. In some guitar literature, alfabeto is suggested not only to guitar players, but also to other instrumentalists. In this way, it comes out of its apparent isolation and becomes a universal way of notation. Due to the fact that in the following time, guitar players were facing greater challenges, alfabeto was perfected, as well as the playing technique. During the 17th century, alfabeto notation was influenced by, and itself influenced, the figured bass; they gradually merged together. Not later than in 1700 the five course guitar became a standard figured bass instrument. From simple alfabeto notation it moved to sophisticated music and aesthetic expression.

Keywords

Pětisborová kytara, the five course guitar( chitarra spagnola), alfabeto, cifras, rasgueado, punteado, basso continuo, italská raná monodie, italian rise monody, Amat, Milanuzzi, Montesardo, Pico

Language used: Czech

Date on which the thesis was submitted / produced: 26. 1. 2011

Thesis defence

• Date of defence: 3. 2. 2011
• Supervisor: Mgr. MgA. Miloslav Študent

Masaryk University

Faculty of Arts

Bachelor programme / field:
General Theory and History of Arts and Culture / Theory and Practice of Ancient Music