Human-Wildlife Conflict: Analysis of factors involved in wildlife attacks on human in and around Chitwan National Park, Nepal

Thakur Silwal, Ph.D.

Doctoral thesis

Abstract:

Útoky volně žijících živočichů na lidi v chráněné přírodní oblasti a v jejím okolí, kde lidé a volně žijící zvířata sdílejí tytéž zdroje, je jednou z hlavních výzev ochrany přírody při získávání efektivní veřejné podpory. Tato studie byla navržena tak, aby pomohla překonat dlouho pociťovanou mezeru v identifikaci faktorů podílejících se konfliktu mezi lidmi a-volně žijícími živočichy. Opírá se zejména o komplexní analýzu registrovaných útoků volně žijících živočichů na osoby během let 2003-2013 v Národní parku Chitwan a jeho okolí. Jde o první vyhlášenou chráněnou přírodní oblast v Nepálu, Tato studie použila údaje shromážděné z různých zdrojů, průzkumů míst incidentů, diskuse se zainteresovanými subjekty, rozhovory s klíčovými informátory a dotazníkové šetření mezi obětmi a/nebo jejich příbuznými. Výsledky ukázaly, že útoky divoké zvěře významně korelují s řadou faktorů: vlastnostmi míst útoků, druhy volně žijících živočichů, ročním obdobím/měsícem a denní dobou, pohlavím, vzděláním, uvědoměním a aktivitami dotčených osob. Počty útoků značně kolísaly v rozmezí od 16 do 48 případů za rok (v průměru30 útoků za rok), ale přitom v posledních letech neustále rostou. Charakter útoků byl podle měsíců výrazně proměnlivý (p <0,001) a k 89 % útoků došlo mimo území parku. Z celkového počtu došlo k 74 % útoků v nárazníkové lesně polní zóně do jednoho km od okraje parku. Asi k 87 % útokům došlo během dne a 63 % v dopoledních hodinách. Většina lidí, kteří se stali oběťmi útoků, byli dospělí a útoky nastaly při sběru lesních zdrojů, polních pracích, rybaření, nahánění dobytka a při práci v domě nebo při spánku. Více než 50 % z obětí byli lidé nevzdělaní a neznalí chování útočícího zvířete. Z hlediska útoků konkrétních druhů jde zejména o nosorožce (Rhinoceros unicornis) (38 % všech registrovanýc útoků), tygra (Panthera tigris) (21 % všech útoků), medvěda pyskatého (Melursus ursinus) (18 % všech útoků), slona (Elephas maximus) (9 % všech útoků) a prase divoké (Sus scrofa) (8 % všech útoků a na 6 % se podílejí další živočichové. Nejčastější území koncentrací obětí všech útočících zvířat byla jedna oběť na 4 km2, s výjimkou slona a prasete divokého. Hustota obětí medvěda pyskatého byla vyšší tam, kde naopak počty oběti tygra a nosorožce byly nižší, např. v údolí Madi. Závažnost újmy významně koreluje s útočícím druhem zvířat (p <0,0001), s výskytem případů úmrtí 30 %, a ostatní oběti utrpěly méně závažná zranění. Asi 68 % útoků způsobených slonem skončilo úmrtím napadených, následovaných úmrtími po útoku tygra (57 %), nosorožce (29 %), medvěd pyskatého a divokého prasete (u každého po 4 %). Z celkového počtu úmrtí se 84 % odehrálo v místech útoků, kde ovšem některé z obětí přišly o život v důsledku zpoždění při záchranné operaci a poskytování první pomoci. Většina lidí žijících v blízkosti lesů jsou nevzdělané osoby, rybáři, a sběrači lesních zdrojů, ti trpěli útoky nejvíce či vykazují častější smrtelné následky než ostatní oběti. Přeživší oběti byly nalezeny ve stavech čelících intenzivním fyzickým, psychickým a ekonomickým problémům. Zúčastněné strany, včetně úředníků správy parku a více než 91 % respondentů, si povšimly, že populace velkých útočících zvířat rostla za posledních 10 let uvnitř a kolem Národního parku Chitwan. Domnívají se, že mezi možné příčiny pohybu divoké zvěře ven z parku patřily chutné nebo spásatelné zemědělské plodiny, zhoršené podmínky stravování uvnitř parku, příznivější podmínky stanovišť v nárazníkové zóně lesů a zanedbání údrž

Abstract:

by elektrických ohradníků. Kromě toho mezi možné příčiny zranění lze zařadit extrémní chudobu obyvatel s omezenými možnostmi obživy, nevhodně postavené domy/chatrče těchto lidí, kteří žijí v blízkosti lesů, náhlou změnu chování útočníků (např. tygří se stávají lidožroutskými, sloni agresivními), žádné nebo slabé povědomí o chování zvířat. Protože došlo k vážnému zranění nebo ke ztrátě rodinných příslušníků způsobených útoky, 85 % respondentů vyjádřilo názor, aby problematické zvířata byla buď převezena pryč, anebo umístěna v zoologické zahradě. V údolí Madi byly zaznamenány útoky téměř všech hlavních útočících zvířat, ale oběti měly jen omezený přístup k první pomoci a k rychlejšímu převozu do nejbližší nemocnice. Lidé vyjádřili trpkou zkušenost se stávající praxí s vyplácením náhrad obětem v důsledku zbytečně složitého papírování a zdlouhavých postupů. Také navrhli revizi pravidel pro správu stávající nárazníkové zóny z roku 1996 a směrnice z roku 1999, vyjádřili potřebu více se zaměřit na řešení konfliktů. Potenciální útoky lze omezit prostřednictvím efektivního řízení parku a nárazníkové zóny. Dotčené orgány by měly rovněž poskytovat vzdělání a zvyšovat povědomí obyvatel o druhově specifickém chování zvířat útočících na lidi a rozvíjet adaptační strategie. Nutno revidovat pravidla řízení nárazníkové zóny a způsoby její ochrany a rozvoje, a také management likvidace konfliktů. Stávající systémy odškodňování by měly být dále zjednodušeny, z úrovně orgánů regionu by měla být přenesena práva poskytování okamžité úlevy obětem na správu parku. Stávající jednotky krizového řízení by měly být dále posíleny a lépe vybaveny. Alespoň jedno lékařské traumatologické centrum by měla být vybudováno v každém sektoru parku s prvořadým upřednostněním oblastí Madi a Amaltari. Stávající místní zdravotní střediska by měla být modernizována tak, aby mohla provádět okamžité ošetření obětí.

Abstract:

Wildlife attack on people in and around protected area, where the same resources are shared by both people and wildlife, is one of the major conservation challenges in getting effective public supports. This study was designed to overcome the long felt gap of identifying the factors involved in human-wildlife conflict, especially wildlife attacks on people during 2003-2013 in and around Chitwan National Park, first designated protected area in Nepal, and analyzed in a comprehensive way. This study used data collected from various sources: incident site observations, discussion with stakeholders, key informant interviews, and questionnaire survey from victims/or relatives. The results showed that wildlife attacks were significantly correlated to the factors: incident site, wildlife species, season/month/time, gender, education or awareness and activities. The attack substantially fluctuated, ranging from 16 to 48 every year (30 attacks per year), but was steadily increasing in recent years. Patterns of attacks were significantly uneven (p < 0.0001) across the months, and 89% attacks occurred outside the park. Of the total, 74% attacks occurred in the buffer zone forests and croplands within one km from the park. About 87% attacks occurred during day time and 63% in the morning. Most of the victims were adults and attacks occurred during collection of forest resources, working in farms, fishing, herding cattle and working in house/or bed time. More than 50% of victims were uneducated and unfamiliar to the attacking animals’ behavior. Species-specific attacks involved were 38% by rhino (Rhinoceros unicornis) alone, 21% by tiger (Panthera tigris), 18% by sloth bear (Melursus ursinus), 9% by elephant (Elephas maximus), 8% by wild boar (Sus scrofa) and 6% by others. There was a strong positive correlation among the number of victims for all attacking animals with a maximum of one victim per 4 km2 except elephant and wild boar. Density of bear victims was higher where the tiger and rhino victims were lower, e.g. in Madi valley. Injury severity was significantly correlated to the attacking animal species (p <0.0001), with occurrence of fatality cases by 30%, and the rest suffered with minor to serious injuries. About 68% attacks caused by elephant were fatal cases followed by tiger (57%), rhino (29%), bear and wild boar (each 4%). Of the total, 84% fatalities occurred at incident sites, where some victims had lost their lives due to delay in rescue operation and first-aid treatment. Mostly, people living close to the forests, uneducated, fisherman, and forest resource collectors suffered more or received more severe fatalities than others. The surviving victims were found facing substantially harsh physical, psychological, and economical problems. Local stakeholders including park authorities and more than 91% respondents perceived that the population of major attacking animals was increasing in and around the park for last 10 years. They opined that possible causes of wildlife moving out from the park were palatable agricultural crops, degraded habitat inside the park, improved habitat conditions in the buffer zone forests and negligence of maintenance of the electric fences. Besides this, possible causes of the casualties were related to the extreme poverty with the limited livelihood options, loosely constructed houses/or huts of the people living nearby forests, abrupt change in behavior of the attackers (e.g. tiger become man-eater, aggressive elephant tusker), no or less awareness on animal behavior. Despite being severely injured or loss of family members caused by attacks, 85% respondents expressed their opinion to release the problematic animals either translocate or in zoo. In Madi valley, attacks occurred by almost all major attacking animals recorded, but victims had limited access to the first-aid treatments and their faster access to nearby hospital. People expressed bitter experience on the existing practices of

Abstract:

getting relief/ compensation amount for the victims due to unnecessary complex paper works and lengthy procedures. They also suggested for revising the existing buffer zone management rule 1996 and guideline 1999, focusing more on the conflict management. Potential attacks can be reduced through the effective management of park and buffer zone, and concerned authorities should also provide education or awareness about species-specific behaviour of attacking animals to the people with adaptation strategies. Buffer zone management rule and guideline need to be revised with the main themes of conservation, development and conflict management. The existing compensation schemes should be further simplified, and regionalized authority should be delegated to the park official for providing immediate relief to the victims. The rapid response team should be further strengthened and equipped. At least one medical trauma centre should be established in each sector with a high priority in the Madi and Amaltari areas. The local health posts should be upgraded so that they can carried out immediate treatments to the victims.

Keywords

Buffer zone, Compensation schemes, Fatal rate of wildlife attacks, High risk areas, Human-wildlife conflict, People’s perceptions on attacking animals, Problem animals, Wildlife attack correlates, Wildlife victims attack correlates, Wildlife victims

Language used: English

Date on which the thesis was submitted / produced: 29. 9. 2016

Thesis defence

• Date of defence: 14. 11. 2016
• Supervisor: doc. RNDr. Jaromír Kolejka, CSc.
• Reader: prof. Dr. Ing. Petr Maděra, prof. PhDr. RNDr. Martin Boltižiar, PhD.

Masaryk University

Faculty of Science

Doctoral programme / field:
Geography (4-years) / Physical Geography