Krize systému kolektivní bezpečnosti OSN

Mgr. Jan Novotný

Diplomová práce

The Crisis of the Collective Security System

Anotace:

Práce je zaměřena na zkoumání problematických oblastí fungování systému kolektivní bezpečnosti OSN, jak se jeví na počátku 21. století, zejména na pozadí války v Afghánistánu a v Iráku. V první části práce se zaměřuji na definici pojmů bezpečnost a kolektivní bezpečnost. Vycházím z definic bezpečnosti, jak je vytvořily různé proudy v rámci bezpečnostních studií, jelikož tyto při absenci legální definice představují jediné východisko pro další analýzu. Koncepce vytvořené v rámci bezpečnostních studií představují teoretický podklad i pro skutečnou mezinárodní politiku, a jsou tudíž relevantní i z pohledu mezinárodního práva. Všímám si také trendu, jenž v poslední době převažuje na poli zkoumání mezinárodní bezpečnosti a v praxi států, jímž je rozšiřování rozsahu fenoménů, jež jsou z pohledu mezinárodní bezpečnosti považovány za rozhodující. Kromě dříve akcentovaných oblastí politicko-vojenských dnes poutají pozornost i fenomény jako chudoba, rozšiřování nakažlivých chorob, mezinárodní kriminalita atd. Dále se věnuji obecně konceptům kolektivní bezpečnosti. Ty jsou představovány buďto centralizovanými nebo decentralizovanými systémy. Míra centralizace je odvozována od toho, jakým způsobem je upraveno používání síly v daném systému. Centralizace tedy spočívá v tom, že pravomoc rozhodovat o použití síly a případně i použití síly samo je soustředěno v rukou centrálního výkonného orgánu. Jde tedy o monopol síly, jenž vyžaduje zákaz použití síly jednotlivými členy systému v jejich vzájemných vztazích. Tím dochází k odstranění síly jakožto prostředku svépomoci, nicméně s výjimkou jediného rezidua vycházejícího z nutnosti bránit zachování státu před tím, než je kolektivní systém schopen reagovat. Tuto výjimku tedy představuje právo na sebeobranu. Centralizovaný systém je typický pro OSN, zatímco decentralizovanou formou se vyznačovala Společnost národů. V další kapitole své práce ukazuji podrobněji na normativním podkladě, jímž je Charta OSN, a na podkladě následné praxe států, jakým způsobem je kolektivní bezpečnost upravena v rámci OSN. Vycházím zde z článku 24 Charty, jenž svěřuje základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti Radě bezpečnosti OSN. Na základě článku 39 Charty pak má Rada pravomoc určit, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu. Pokud rozhodne, že ano, má možnost použít opatření závazné povahy podle článku 41, nebo pokud by taková opatření nedostačovala nebo se ukázala nedostatečnými, může podniknou vojenskou akci podle článku 42. Zákaz použití síly je obsažen v článku 2 odst. 4 a Charta zachovává i právo na individuální a kolektivní sebeobranu. To je upraveno v článku 51. V současnosti zaznívá množství hlasů, zejména ze Spojených států, že neschopnost OSN reagovat účinně na hrozby, jimž je mezinárodní mír a bezpečnost v dnešní době vystaven, je projevem skutečnosti, že systém kolektivní bezpečnosti OSN ztrácí svoji relevanci v mezinárodním společenství. Ve druhé části své práce se proto zaměřuji na tuto problematiku. V prvé řadě popisuji průběh dvou, z pohledu mojí analýzy rozhodujících situací, jejichž řešení byl systém v 21. století vystaven. Jedná se o dva konflikty vyplývající z kampaně Spojených států proti terorismu. Jednak jde o válku v Afghánistánu a pak také o válku v Iráku. Na základě popisovaných faktů docházím ke zjištění, že systém kolektivní bezpečnosti OSN sehrál v obou případech nezastupitelnou úlohu a tvrzení o ztrátě jeho relevance se ukázala jako lichá. Nicméně dále ukazuji, kde dochází k hlavním pnutím uvnitř systému. V důsledku malé efektivity Rady při řeše

Anotace:

ní bezpečnostních problémů dochází ke snaze pomocí rozšiřujícího výkladu dosáhnout možnosti použití síly i v případech dříve považovaných za nezákonné. Státy hledají takové cesty ve dvou oblastech. Jednak v rozšířeném chápání sebeobrany, jež je nezbytné k předcházení útokům, které by při použití zbraní hromadného ničení znemožnily dostatečnou ochranu. A pak také v oblasti zákazu použití síly, jak je upraven článkem 2 odst. 4. Zákaz zde obsažený se totiž vztahuje na použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu, nebo jiným způsobem neslučitelným s cíly OSN. Cíle OSN zahrnují kategorie jako je například konání účinných opatření k udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrana lidských práv, právo na sebeurčení národů atd. Na tomto základě lze dovodit, že použití síly k ochraně základních lidských práv před nejhrubšími projevy jejich porušování, pokud není provázeno snahou narušit územní celistvost daného státu nebo jeho politickou nezávislost, je ve světle článku 2 odst. 4 legální. Takto došlo v nedávné době ke vzniku institutu humanitární intervence jako odpovědi na humanitární katastrofy při nichž Rada bezpečnosti nepostupovala dosti účinně. Konečně věnuji se také otázkám souvisejícím se složením Rady bezpečnosti, jelikož i tato oblast je mnohými spatřována jako narušující řádné fungování exekutivního orgánu systému kolektivní bezpečnosti. Jde jednak o problematiku zneužívání veta stálými členy Rady a o snahu vytvořit v Radě další místa nového typu, aby byla lépe reflektována situace v mezinárodním společenství a odstraněn tzv. demokratický deficit Rady.

Abstract:

My thesis deals with the UN security system and its alleged crises. In the first part of my thesis I address the issues of security and collective security generally, providing an enumeration by examples of concepts of security and outlining possible forms of collective security, i.e. the centralized and the decentralized versions of the system. Building on these theoretical bases, I then concentrate on the description of the security system as it is enshrined in the Charter of the UN and as was later amended by the practice of states in the course of history. The UN security system was designed to be a centralized system, with executive powers being vested upon the Security Council. The provision of Article 24 of the UN Charter grants primary responsibility for maintenance of international peace and security. To this end, the Security Council may resort to instruments laid down in Chapters VI, VII and VIII. Chapter VI allows Security Council to adopt recommendations, which may contribute to pacific settlement of disputes. Chapter VII entitles the Security Council to establish whether or not there is an existence of a threat to peace, a breach of peace, or whether an act of aggression has occurred. Based on such a decision the Security Council may adopt binding measures which are either short of use of force (Article 41 of the Charter) or, if these seem inadequate, involving the use of force (Article 42 of the Charter). There is one instance when member states may resort to use of force without previous Security Council authorization, and that is in response to an armed attack. This right of self-defense is a residuum of self help in the mutual relations among states. The second part of my thesis shows drawbacks of the present UN security system and some major issues that arise in connection with its functioning. First, to provide a better understanding of the topic, I describe the cases of war in Afghanistan and Iraq, as they happened in the 21st century, paying special attention to the legal aspects of events leading to these conflicts. And then I outline some of the problems the system faces today, especially with respect to the These two cases represent major tensions within the system of collective security. They pose a great challenge to the prohibition of the use of force as enshrined in Article 2 para. 4 of the Charter. The reluctance of the Security Council to authorize the use of force even in situations that were classified as threat to peace under Article 39 of the Charter and the need to respond adequately to widening range of threats to state security lead to attempts of the sole superpower to find ways to bypass or reinterpret the provisions governing the security system. There are two areas in which these efforts are realized. One is the reinterpretation of the right of self-defense embodied in Article 51 of the Charter and the other one rests in broader interpretation of Article 2 para. 4 on the grounds of which a new customary right of humanitarian intervention has evolved. I also deal with allegations that the UN and its collective security system governing the use of force lose their relevance, as they were presented by some United States representatives. I show instances when United States turned to UN Security Council when dealing with situations that according to them required measures including the use of force and also that they continue to do so even in the present and apparently tend to do so even in the future which proves that the system has maintained its relevance and is still functioning, though not without difficulties. Even though I believe that the question of use of force is the core of the present UN collective security crisis, I felt it necessary to mention another aspect as well. And that is the functioning of the Security Council being hampered by its voting system. This gives rise to two sorts of problems. One of them being the use of the veto by permanent members and the other one bein

Abstract:

g the so called democracy deficit. Overuse and threats of use of the veto lessen the efficiency of the Security Council. But it is not very likely that this practice shall soon change. What seems to be getting greater support among the UN member states is a reform of the number and composition of the members of the Security Council that would more democratically reflect the situation in the international community. And there is also the possibly of a new kind of membership (sometimes called semi-permanent) that may be created in the future. Yet I do not expect any major changes to functioning or organization of the UN system of the collective security in any foreseeable future. Not when there still is the huge disproportion between the power of the United States and any other member of the international community.

Klíčová slova

Krize OSN, kolektivní bezpečnost, systém kolektivní bezpečnosti OSN, preemptivní sebeobrana, humanitární intervence

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 1. 6. 2006

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 20. 6. 2006
• Vedoucí: Mgr. Jitka Hanko, LL.M.

Masarykova univerzita

Právnická fakulta

Magisterský studijní program / obor:
Právo a právní věda / Právo