Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu – Bc. Boris Broďák
Bc. Boris Broďák
Bakalářská práce
Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu
Long rifles of the first half of the 20th century placed in The Moravian Museum
Anotace:
I. ÚVOD K sepsání diplomové práce na téma Ruční palné zbraně v období první poloviny 20. století jsem se rozhodl z důvodu mé velké záliby k vojenské historii, zbraním a vůbec vším, co s tím souvisí, jako jsou uniformy, výstroj a převážně výzbroj vojáků. K tomu, že jsem téma této práce omezil pouze na období první poloviny 20. století, mě vedlo několik důvodů, především to, že se zde uskutečnily dva největší a nejničivější válečné konflikty lidské historie, a to I. a II. světová válka, které znamenaly velký posun ve vývoji veškeré vojenské techniky. Obě světové války neměly v minulosti obdoby, pokud jde o počet zúčastněných států, počet bojujících vojáků, rozsah bojišť i počet ztrát. Obě tyto války se také velmi úzce dotkly naší země, ať už jde o obrovský počet českých vojáků bojujících na frontách první světové války nebo okupace a probíhající boje v podstatě na celém našem území během druhé světové války. Obě války měly také mimořádně velký vliv na její další rozvoj a budoucnost. Válčící strany se navzájem předháněly ve výrobě a vývoji nových bojových prostředků, které by usnadnily jejich vítězství, jednalo se o bojové vozidla, letadla, těžké dělostřelectvo nebo námořnictvo. I přes stále stoupající význam těžké bojové techniky, rozhodující úlohu však stále hráli obyčejní vojáci a jejich ruční palné zbraně. Avšak i tyto ruční palné zbraně stojí za zmínku, neboť i ony zaznamenaly proměny, určitý vývoj a jsou bohužel i součástí naší historie. Proto si myslím, že i toto téma si zaslouží náš zájem a pozornost. Při psaní této bakalářské práce jsem se vzhledem k mému bydlišti, které je v Brně, omezil pouze na ústav Moravského zemského muzea v Brně, ve kterém je uloženo velké množství historického vojenského materiálu pocházejícího především z Brna a okolí. Vzhledem k tomu, že období, které jsem si vybral, obsahuje nepřeberné množství rozličného vojenského materiálu, které by nebylo pro velkou rozsáhlost možné v této práci zpracovat, rozhodl jsem se, z důvodů, které jsem již výše uvedl, omezit se pouze na dlouhé ruční palné zbraně uložené v Moravském zemském muzeu v Brně. II. CÍLE PRÁCE Jako hlavní cíle této práce jsem si vytyčil zmapovat sbírkové předměty v Moravském zemském muzeu v Brně, na které je tato práce zaměřena a ke každému z nich napsat stručný popis. Vzhledem k tomu, že v prvním období 20. století došlo ke značnému posunu ve vývoji zbraní, jako je vynález samonabíjecí pušky, samopalu, atd., rád bych se zde proto zmínil, zda jsou zde všechny tyto systémy zastoupeny či nikoliv. Dále jsem se zaměřil na uložení předmětů, jejich evidenci, zabezpečení, ochranu a jestli je současný stav vyhovující. III. MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM Moravské zemské muzeum vlastní v současné době více než 200 kusů palných zbraní všeho druhu používaných a vyráběných v období první poloviny dvacátého století. Tento materiál je pod správou historického oddělení Moravského zemského muzea. Sbírka palných ručních zbraní se nachází v budovách Moravského Zemského Muzea v Brně na Kapucínském náměstí č. 8. V současné době neprobíhá v Brně ani v blízkém okolí žádná stála expozice ani výstava na dané téma. Část sbírky je však čas od času využita k různým výpujčkám po celém území ČR. Ruční palné zbraně mohou být dle mého názoru prezentovány na výstavách zabývajících se událostmi a obdobím našich dějin, např. český odboj za druhé světové války nebo výstava zabývající se českými legiemi v první světové válce. S tím souvisí také výstavy při různých výročích, může se jednat o výročí osvobození Brna apod. V neposlední ř …víceméněAnotace:
adě si je dokážu představit na výstavě dokumetující určitou významnou skupinu osob, ať už se jedná o zmíněné legionáře, partyzány nebo o prvorepublikové četnictvo. Těžko si lze představit prezentaci zbraní samostatně bez dalších souvisejících předmětů, bez uniforem, munice, bez další vojenské techniky, bez dobových letáků či tiskovin. To by prezentace působila stroze, nudně a byla by navštěvována patrně jen skutečnými nadšenci a odborníky. 1. Historie sbírky Sbírka zbraní, o které pojednává tato práce, je součástí historických sbírek, které jsou, jak už bylo řečeno, pod správou historického oddělení Moravského zemského muzea. Historické oddělení se od svého vzniku zaměřilo na shromažďování a zpracování materiálů k nejnovějším dějinám (přibližně od konce 18. století do současnosti), s důrazem na dokumentaci prvního a především druhého domácího a zahraničního odboje v letech 1939–1945. Toto zaměření při budování sbírkových fondů ještě umocnilo převzetí veškerých sbírek a knihovny Muzea dělnického hnutí Brněnska, které po jeho zrušení k 1. březnu 1990 přešlo do správy oddělení nových dějin. V první etapě reorganizace Moravského zemského muzea k 1. lednu 1991 pak vzniklo dnešní historické oddělení. V jeho bohatých sbírkových fondech se kromě palných i chladných zbraní nachází kolekce uniforem, odznaků, medailí, řádů, vyznamenání, dobových plakátů, novin, časopisů, letáků, písemností, fotografií, map, grafik, kreseb a pohlednic. Celkový počet sbírkových předmětů tohoto oddělení dosáhl 102 920 kusů. Veřejnosti je prezenčně přístupná knihovna oddělení, čítající 11 294 položek.1) Většina ostatních sbírkových předmětů tohoto zaměření, která jsou staršího data, je uložena v Moravském zemském muzeu v depozitářích archeologického ústavu. IV. EVIDENCE A ZPŮSOB UKLÁDÁNÍ SBÍRKY 1. Evidence materiálu Evidence v Moravském zemském muzeu je podle zákona 122/2000 Sb. dvoustupňová. Základem této evidence jsou přírůstkové knihy a evidenční karty, v nichž jsou vedeny veškeré předměty, kterými se tato práce zabývá. Pro evidenci sbírek je zde využíván počítačový program BACH. 2. Přírůstkové knihy Jde o první stupeň evidence, která je základní formou evidence sbírkových předmětů zařazených do muzejních sbírek. V přírůstkové knize jsou chronologicky zaznamenávány sbírkové předměty. V knize musí být uvedeno přírůstkové číslo předmětu, datum nabytí předmětu, název a stručný popis předmětu, počet kusů, způsob a okolnosti nabytí, označení území, z něhož sbírkový předmět pochází a místo uložení předmětu. 3. Evidenční karty Jde o druhý stupeň systematické evidence. Každý sbírkový předmět je veden na zvláštních katalogizačních kartách, s ručně vyplněnými údaji a evidenčním číslem. Evidenční čísla tvoří číselnou řadu, přičemž před každým číslem je uveden kód sestavený např. z jednoho či více písmen. Jejím dokladem je prvopis katalogizační karty. Evidenční karty jsou trojdílné a jsou odděleně od chronologické evidence (přírůstkových knih). Všechny zbraně i jiné sbírkové předměty, nacházející se v depozitáři Moravského zemského muzea, jsou také nafoceny a uloženy v Centrální evidenci sbírek. U sbírek funkčních střelných zbraní vyrobených po roce 1870 je třeba, aby taková zbraň, pokud není zanesena v evidencích muzea, byla do 10 dnů nahlášena na Policii České republiky. Po zapsání zbraně do muzejní evidence se tato zbraň z policejní evidence vyřadí. V. ULOŽENÍ MATERIÁLU, JEHO OCHRANA A ZABEZPEČENÍ 1. Zabezpečení sbírkového materiálu Historické oddělení Moravského zemského muzea, do kterého spadá i sbírka střelných zbraní, má depozitáře v Brně, na Kapucínském náměstí č. 8. Vzhledem k tomu, že u sbírkového materiálu tohoto typu se jedná v drtivé většině o plně funkční střelné zbraně, je nutné dbát ve zvýšené míře na jejich zabezpečení proti odcizení. Při ukládání těchto sbírkových předmětů se mimo jiné musíme částečně řídit i zákonem o zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb. (jedná se o zbraně vyrobené po r. 1870). Při nabývání nových zbraní do muzejních sbírek je nutné dle § 32 zákona číslo 119/2002 Sb. vlastnit zbrojní licenci, kterou vydává Policie České republiky. Žádost o vydání takové licence se podává na předepsaném tiskopisu. Po udělení této licence je důležité ustanovit zbrojíře, který vlastní příslušný zbrojní průkaz, který vede evidenci zbraní a stará se o jejich zabezpečení. Při ukládání střelných zbraní vyrobených v první polovině dvacátého století hraje rozhodující úlohu jejich počet. Zákon 119/2002 Sb. nám ukládá, že jedná-li se o více než 20 kusů zbraní nebo více jak 20 000 kusů nábojů, je nutné mít trezorovou místnost. Tato místnost musí být zapojená na EZS, pokud se nachází v přízemí, musí být okna zajištěná ocelovými mřížemi s pruty o průměru minimálně 10 mm a vzdálené od sebe minimálně 130 mm. Dveře trezorové místnosti musí odpovídat normě N 11431, na tyto dveře i zámek je nutný certifikát. Jestliže se místnost pro uložení takové sbírky nachází ve druhém patře, nejsou povinné mříže v oknech, je třeba ale mít ocelový okenní rám se skly a bezpečnostní fólií. Pokud muzeum vystavuje zbraně v jiných prostorách, je nutné mít povolení OŘ Policie ČR. Zde mohou být zbraně vystaveny dle zákona 119/2000 Sb. pouze v odpovídajících vitrínách s ocelovým rámem a bezpečnostním sklem s fólií. 2. Uložení krátkých střelných zbraní I když krátké střelné zbraně nejsou předmětem této práce, stojí za zmínku, že v depozitáři Moravského zemského muzea je uloženo asi 60 kusů pistolí a revolverů používaných v první polovině 20. století, nejrůznějších značek a ráží. Tyto krátké střelné zbraně jsou uloženy v menších kovových trezorových skříních, kde jsou umístěny také v držácích ve svislé poloze. Dále je zde také na každé trezorové skříňce nalepen papírový štítek, který nás stručně informuje o jejím obsahu. Na samotných zbraních je rovněž provázkem umístěn štítek s podrobnějšími údaji o zbrani, především o ráži, výrobním čísle a inventárním čísle. 3. Ochrana před poškozením Zbraně vyrobené v první polovině 20. století, které jsou v tomto muzeu uložené, jsou většinou ve velmi dobrém stavu a jsou plně funkční. Drtivá většina těchto zbraní byla získána převodem od policie, velká část také po zrušení skladů Lidových milicí v r. 1989, případně darem. Tyto zbraně až na výjimky, byly většinou pečlivě uloženy nakonzervované ve zbrojních skladech, tudíž nenesou žádné větší známky poškození. Zbraně však mohou být poškozeny záměrně, a to různými úpravami, které byly způsobeny původním vlastníkem nebo byly záměrně znehodnoceny, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Velké poškození může nést zbraň nalezená při archeologickém průzkumu nebo náhodně objevená jako pozůstatek z bojů na našem území z II. světové války. Vzhledem k tomu, že většina dlouhých palných zbraní z období první poloviny 20. století je složena z více druhů materiálů, zejména pak z kovu a dřeva, je nutné přistupovat ke každému z těchto materiálu individuálně. Podle možnosti a rozsahu poškození objektu je třeba provést nejprve demontáž předmětu. Po demontáži se každý druh materiálu zpracovává samostatně. Nelze–li demontáž uskutečnit, provádí se například izolace určitého materiálu vhodným přípravkem (voskem, apod.), aby při úpravě jedné části nebyla narušena část jiná. Volba konzervační metody je tedy závislá na druhu upravovaného materiálu a na skutečném stavu předmětu před vlastním konzervačním zásahem. Tím, že střelné zbraně jsou většinou složeny z dřevěných a kovových částí, které by bylo těžké mít uložené odděleně, je nutné toto zohlednit a zvolit kompromis v klimatických podmínkách při jejich uložení. Tyto skutečnosti jsou zohledněny i v depozitáři Moravského zemského muzea, kde jsou zbraně uloženy, přičemž teplota vzduchu je zde asi 18 °C a vlhkost vzduchu přibližně 45%. 3.1 Poškození a ochrana kovových částí zbraní Největším nebezpečím pro samotné zbraně může být, jak již bylo zmíněno, případná koroze kovové části. I sebemenší koroze má velký vliv vzhledem k mechanismu na bezproblémový chod zbraně. Ke korozi dochází v agresivních podmínkách, kde může dojít k rychlému poškození, někdy až k úplnému zničení. Koroze je v podstatě oxidace železa za vzniku oxidu a hydrátu různého chemického složení. Ke vzniku rzi se často přidruží i chemická reakce v důsledku složek přítomných v korozním prostředí. Koroze představuje složitou chemickou reakci, na níž se mohou podílet látky pevné, kapalné i plynné. V praxi se zejména u vzácnějších předmětů zjišťuje jejich stav, resp. rozsah korozního narušení např. pomocí rentgenu nebo gama – záření. Kromě skutečného určení stavu předmětů před konzervací je možno těmito metodami zjistit i různé konstrukční detaily, výzdobu, skryté vady, opravy materiálu, výrobní značky, u zbraní výrobní čísla a jiné důležité poznatky. Vzniklou rez lze podle možností odstranit např. mechanicky nebo odrezováním za předpokladu, že tím nebude narušen kovový základ. V konzervační praxi se pracuje především s lázněmi založenými na účincích kyseliny trihydrofosforečné s vhodným inhibitorem a smáčecím prostředkem. U slabě zkorodovaných kovových částí zbraní se předměty nejprve očistí, odmastí, případně nakonzervují. K odmaštění lze použít vhodné saponáty nebo některá organická rozpouštědla (benzín, aceton aj.). Při tomto je nutné pracovat v gumových nebo bavlněných rukavicích, aby nedošlo ke znečištění povrchu kovu. Po odmaštění je předmět připraven na tzv. tanátování (navlhčení a potírání předmětu roztokem taninu s přídavkem etylalkoholu, který má reprodukční vlastnosti). Takto upravený povrch se nechá v suchém a čistém prostředí za normální teploty asi 24 – 48 hodin k dozrání tanátové vrstvy. Za závěrečnou povrchovou úpravu lze označit vytvoření účinné ochranné konzervační vrstvy. Volba konzervačních přípravků závisí na stavu zachovalosti i prostředí jejich uložení. Měly by se vyznačovat pevností a pružností, dobrou přilnavostí i souvislostí vytvořené vrstvy, hydrofobností, chemickou odolností apod. Současně se sleduje i zachování původního vzhledu kovů a jejich povrchovou úpravu.2) Mezi účinné konzervační přípravky pro kovy patří metylsilikonové oleje, které vytvářejí na povrchu kovu dokonalý hydrofobní olejový film. V současné době je velké množství různých čistcích a konzervačních olejů speciálně určených na zbraně. Mezi nejpoužívanější patří Konkor, WD 40, Balistol, Legia – spray, a jiné. Pozor na nejpoužívanější přípravek Konkor, který zejména u starších historických zbraní vyvíjí nadměrné množství karbonu, jeho konzervační vlastnosti ve vlhku nejsou ideální a v neposlední řadě ponechává zbraň na povrchu nepříjemně mastnou. Existují speciální oleje, které se zvlášť použijí na namazání mechanismu a zvlášť na konzervaci. Při konzervovaní by měl na třecích ploškách mechanismu zůstat jen tenký film maziva, silnější vrstva může s nalepeným prachem způsobit zvýšené opotřebení. Jestliže se ze zbraně, která je jako sbírkový předmět uložena v muzeu, vystřelí, je nutné aby taková zbraň byla v co nejkratší době po výstřelu vyčištěna a nakonzervována. Jestliže se zbraň nevyčistí, zbytky povýstřelových zplodin, které jsou vůči kovu agresivní, zatvrdnou a velmi rychle vedou ke vzniku korozi, o které se zde již zmiňuji. Při čištění zbraně je třeba používat takové prostředky, aby nedošlo k žádnému poškození, jako je žíněný kartáček, koudel nebo plátno. Vytěrák používaný k čištění hlavně musí být z měkčího materiálu např. mosaz. Povrchovou úpravu zbraně může narušit i pot z rukou, proto je vhodné použít při manipulaci se zbraní rukavice. 3.2 Poškození a ochrana dřevěných částí zbraně Dřevo je vystaveno různým typům poškození, které mohou vést až k jeho úplné destrukci, jinak tomu není ani na dřevěných částech zbraně. Patří mezi ně tepelná degradace, hydrolýza, oxidace katalyzovaná UV zářením a zejména napadení dřevokaznými organismy. Všechny tyto vlivy vyvolávají ve dřevě chemické změny. Tepelná degradace se projevuje nejprve ztrátou vody chemicky vázané v hlavních složkách dřeva a probíhá i v nepřítomnosti kyslíku. Vlivem ztráty vody dochází k vysoušení dřeva, čímž se snižuje pevnost, houževnatost a odolnost k opotřebování. Tepelná degradace závisí na teplotě a času. Čím vyšší teplota, tím rychleji dochází k tepelné degradaci. K oxidaci (fotooxidaci) dochází při vystavení dřeva účinkům povětrnostních vlivů, tj. slunečnímu světlu nebo UV záření. V příliš suchém prostředí dochází k zhnědnutí povrchu dřeva, zatímco ve vlhkém prostředí nabývá šedého zbarvení. Je to způsobeno oxidací určitých složek dřeva, katalizovanou UV zářením. Vlivem viditelného UV světla se tvoří volné radikály, které reagují s kyslíkem. Tyto reakce probíhají na povrchu dřeva, protože světlo proniká pouze do tenké povrchové vrstvy dřeva. Velkým nebezpečím pro dřevo představují dřevokazné houby, které jej napadají a vyvolávají jeho rozklad, označovaný jako hniloba nebo tlení, případně vytvářejí na povrchu dřeva plísňové porosty. Na začátku životního cyklu houby je výtrus, který za vhodných podmínek, jako je poměrná vlhkost prostředí 90 – 100%, klíčí, vytváří vlákno. K dalšímu růstu vláken potřebují houby živiny. Koncové buňky vláken vylučují enzymy, které rozkládají organické látky napadeného materiálu na látky pro houby stravitelné. Jako jeden z prvních a spolehlivých indikátorů degradace dřeva působením hub je změna zbarvení dřeva. Druhou významnou indikací je změna hmotnosti dřeva, která informuje o intenzitě rozkladu a jeho základním mechanismu. Nejpřesvědčivějším důkazem činnosti je dřevokazných hub je přítomnost houbových vláken ve dřevě. Zjištění se provádí na tenkých řezech dřeva mikroskopicky s použitím barvících metod. Houby vyžadují ke svému růstu určitou teplotu, vlhkost a objem vzduchu. Optimální teplota pro napadení dřeva houbou je 18 – 30 °C. Při teplotě 0 – 10 °C se růst zpomaluje nebo úplně zastaví. Zahřátím dřeva na 50°C po dobu 24 hodin je možno dřevo sterilizovat. Optimální vlhkost dřeva pro napadení houbami je kolem 30%. Nejnebezpečnější houbou pro dřevo je dřevomorka, která si sama dřevo zvlhčuje. Minimální vlhkost dřeva pro růst dřevomorky je 16%, což odpovídá 78% poměrné vlhkosti vzduchu. Dalším nebezpečím pro dřevo je dřevokazný hmyz, brouci, zejména však červotoči. Co se týče červotočů, tak se jedná o drobné, oválné broučky, 2 – 8 mm dlouhé, tmavě hnědé až černé. Larvy jsou bílé, 5 – 10 mm dlouhé. Pro vývoj larev je důležitá určitá vlhkost. Pro vývoj červotoče je nezbytné kolísání teploty, odpovídající přirozenému teplotnímu rytmu v přírodě. Průměrná délka života larvy je 3 roky. Nejtypičtější doba výletu dospělých brouků je konec jara a začátek léta, otvory pro výlet brouků mají průměr 1,5 – 2,5 mm. Mezi nejobávanější druh červotoče lze zařadit tmavohnědě zbarveného červotoče proužkovaného (Anodium striatum). Jedná se o nejmenšího a zároveň o nejrozšířenějšího červotoče. Samička klade vajíčka do prasklin starého vyzrálého dřeva, jehličnatého i listnatého. Jejich malá pohyblivost způsobuje opakovaný vývoj mnohých generací a vede často až k úplné destrukci. Ve vlhčím prostředí jako jsou sklepy, kostely, atd. je zvýšené nebezpečí výskytu červotoče umrlčího (Anodium pertinax). Tento často napadá dřevo již poškozené houbami. Některé druhy dřev jsou proti červotoči odolné, zejména tvrdé, husté dřeviny, obsahující pryskyřice, tanin nebo silice. Vedle červotočů patří mezi dřevokazný hmyz také druhy tesaříků, kteří však napadají zpracované užitkové dřevo, jako jsou krovy, nábytek apod. Konzervace a ochrana dřeva spočívá v jeho impregnaci látkami, které mají působit proti změnám obsahu vlhkosti, proti vlivům povětrnosti, proti napadení dřevokaznými organismy a případně i zpevňovací prostředky narušeného dřeva. Vytvrzováním zpevňovacím prostředkem by nemělo být provázeno smršťováním. Jedním s důležitých faktorů pro ochranu dřeva je vhodná klimatická regulace prostředí, kde jsou uloženy. U dřevěných součástí zbraní se používají prostředky zpevňování dřeva. Jako zpevňovací látky jsou nejčastěji použity roztoky přírodních pryskyřic, především šelaková politura. Při zpevňování dřeva roztoky zpevňovacích látek je jedním z hlavních požadavků dosažení dostatečné hloubky průniku látky do dřeva. VI. RUČNÍ DLOUHÉ PALNÉ ZBRANĚ Jak již v úvodu bylo zmíněno, ruční dlouhé palné zbraně zaznamenaly v první polovině 20. století určité změny a vývoj, a to především díky dvěma světovým válkám. Nejpočetnější vojenskou zbraní byla tzv. opakovačka. Tato zbraň se postupně vyvíjela z pušek nabíjených zepředu, pak z tzv. zadovky s jednotným nábojem, až na konci 19. století dosáhla dokonalosti. Jedná se o zbraň funkčně spolehlivou, snadno ovladatelnou a navíc velmi přesnou, kdy je energie střelného prachu využita pouze k vystřelení střely. Konstrukce této zbraně přežily první světovou válku a s drobnými úpravami sloužily i za druhé světové války. V podstatě všechny známé opakovačky měly téměř jednotné základní schéma, což svědčí o jejich dokonalosti. Každá opakovačka je sestrojena následujícím způsobem: její základní součástí je hlaveň s drážkovaným vývrtem. Na zadní část zbraně navazuje pouzdro závěru a v něm uložený závěr. Pod pouzdrem závěru je uložen zásobník, obvykle s kapacitou pět nábojů a spoušťové ústrojí. Zásobníky byly buď trubicové pod hlavní nebo středové, a ty zas mohly být tvořeny pevnou nábojovou schránkou nebo odnímatelným zásobníkem. Většina opakovaček má středové zásobníky (nábojové schránky) plněné najednou několika náboji. Podle způsobu nabíjení lze dělit pušky na zbraně nabíjené pomocí rámečku nebo pomocí nábojového pásu. Na horní části hlavně jsou umístěna mířidla. Všechny uvedené součástky jsou připevněny k dřevěné pažbě. Vojenské opakovačky umožňovaly mířenou palbu až na 2000 metrů. Nejpoužívanější byla německá konstrukce Mauser, ve Velké Británii Lee–Enfield, ve Francii Lebel, v Rusku Mosin a v Rakousku-Uhersku Mannlicher. Jejich technická dokonalost měla však svou nevýhodnost ve svých rozměrech, které byly zejména nevhodné při boji v zákopech či v budovách. Za druhé světové války byly proto pušky zpravidla kratší oproti vzorům stejné konstrukce, které je předcházely. To vedlo i k úpravě výkonu náboje, jednalo se o náboje střední velikosti (mezi nábojem puškovým a pistolovým), na které byly zkonstruovány nové typy zbraní, v současné době označované jako útočné pušky. Vedle klasických opakovaček, vznikla na přelomu 19. a 20. století řada samonabíjecích pušek, které využívají části energie vzniklé po výstřelu z prachových plynů k vyhození prázdné nábojnice a k dopravení dalšího náboje ze zásobníku do zbraně. Tyto pušky byly v nepatrném množství použity za první světové války, ale v relativně velkém množství použity za druhé světové války. Dávkou střílející automatické pušky se objevily pouze ojediněle, jejich doba přišla až po druhé světové válce. Měnící se bojové podmínky v průběhu první světové války daly vznik nejmladší z rodiny palných zbraní a to samopalu. V průběhu nepřehledných bojů na kratší vzdálenost během zákopové války, při útocích menších bojových skupin, se objevila nutnost lehké zbraně s velkou hustotou palby, kterou by mohl obsluhovat pouze jeden muž a dalo by se z ní střílet i za pochodu z ruky. Jako první přišel v roce 1915 italský samopal Villar–Perosa, který však nebyl příliš zdařilý. Na sklonku války však Němci vyvinuli samopal Bergmann MP 18, který vzhledem připomínal karabinu a střílel dávkou pistolovou munici ráže 9mm Parabellum. Výhody samopalu se však ukázaly jako nepostradatelné během lokálních konfliktů v průběhu 30. let 20. století. Z těchto zkušeností se nejvíce poučila německá armáda, která samopaly ve velkém počtu zavedla do výzbroje již v roce 1939. V průběhu druhé světové války byly tyto zbraně zaváděny do výzbroje v masovém měřítku, jednalo se o jednoduché vzory, které mohla produkovat řada továren různého výrobního zaměření. Většina samopalů využívala, především díky málo výkonnému pistolovému náboji, tzv. dynamického závěru bez uzamčení, pouze ojedinělé vzory mají částečně uzamčený závěr. Takřka u všech samopalů dochází k výstřelu stejným způsobem. Zbraň připravená k palbě nemá náboj v nábojové komoře, ale v zásobníku, hlaveň je prázdná a závěr otevřený. Součástka nazývaná závěrem je v podstatě úderníkem, ale velmi masivním, díky čemuž nejenže udeří do zápalky náboje, ale plní i další funkce závěru, a to že dopravuje další náboj ze zásobníku do komory, zajišťuje svou hmotou uzavření hlavně a vyhazuje prázdnou nábojnici. Proto mohly vznikat jednoduše řešené zbraně lisované z plechů, pouze hlaveň a závěr vyžadovaly náročnější strojní obrábění. Samopaly měly dřevěnou pažbu puškového typu, nebo pistolovou rukojeť a kovovou sklápěcí opěrku. Vojenské zbraně jsou zpravidla označovány vzorem, v němž uvedený letopočet (tento může být plný např. 1903 nebo zkrácený 29 = 1929) znamená rok sestrojení zbraně nebo rok jejího přijetí do výzbroje. Výjimky můžeme najít třeba u japonských zbraní, kdy číslice u zbraně znamená rok panování současného vládce nebo poslední dvojčíslí letopočtu japonského kalendáře. Ráže zbraní je uváděna v milimetrech, ale v USA v setinách a ve Velké Británii v tisícinách palce (u ráže je také uvedena délka náboje). Hmotnost je uváděna o kompletní zbrani s prázdným zásobníkem. V této části práce bych rád uvedl a představil všechny dlouhé ruční palné zbraně používané v první polovině 20. století, které jsou uložené ve sbírce Moravského zemského muzea. Ke každé zbrani zde uvádím její základní údaje jako je ráže a velikost náboje, hmotnost, výrobní číslo a podobně, dále pak její stručný popis s původem vzniku, historií a její použití. Vzhledem k tomu, že Moravské zemské muzeum vlastní u některých typů zbraní více stejných kusů, dovolil jsem si ke každému kusu uvést pouze odlišné výrobní a inventární číslo. Historické oddělení Moravského zemského muzea by do budoucna chtělo dále rozvíjet sbírku, dokumentující první a především druhý domácí a zahraniční odboj v letech 1939 – 1945, a to jak o zbraně tak i o další předměty, které s tím souvisí. Tuto koncepci se historické oddělení snaží plnit, vše však záleží především na finančních prostředcích, kterých je zapotřebí zejména při nákupu nových sbírkových předmětů, zvláště pak zbraní. 1. Samopaly MP 38 – německý samopal vzor 38, ráže 9mm Parabellum, výrobní číslo 2123 b, inventární číslo Ba 402. Jedná se o samopal vycházející z typu Erma, vybavený sklopnou ramenní opěrkou, pistolovou rukojetí a s plastovým předpažbím (dřevěné předpažbí měl pouze prototyp). Samopal byl poprvé vyzkušen v roce 1936, ale až v roce 1938 byl poprvé zaveden do výzbroje pod označením MP 38, především pro potřeby tankového vojska a výsadkářů.3) Samopal nemá přepínač způsobu střelby a jeho spoušťové ústrojí umožňuje střelbu pouze dávkou, avšak vzhledem k nevelké rychlosti střelby lze snadno, zejména po získání určité zručnosti, střílet i jednotlivými ranami. Poměrně malá rychlost střelby je jednou z předností systému, který se projevuje kladně na přesnosti střelby. Při vstupu Německa do války měly polní jednotky 8773 ks těchto zbraní. Jejich užitečnost se velmi rychle ukázala. Během druhé světové války tyto zbraně, často nazývané Schmeisser, i když Schmeisser nebyl konstruktérem těchto modelů, prodělaly řadu úprav. Jednalo se o drobné úpravy jako např. konstrukce pojistek, držadel napínací páky apod. MP 38 vedle firmy Erma vyráběla i zbrojovka v rakouském Štýru. StG-44 – německá automatická útočná karabina vzor 44, ráže 7,92 x 33, hmotnost 4620 g, délka 930 mm, výrobní číslo 9529/44, inventární číslo Ba 257. Zbraň se zkráceným plynovým válcem systému Hugo Schmeissera, se postupně vyvíjela z předchozích modelů např. z karabiny MKb-42 a poté z modelu MP 43. Jedná se o zbraň se zásobníkem na 30 nábojů, schopnou střílet jak dávkou, tak i jednotlivými ranami. Jedná se v podstatě o pravzor útočné pušky, která byla původně přijata v posledních letech druhé světové války do výzbroje střelců německých tankových vojsk a vojsk SS. Výroba této karabiny se rozběhla v Německu u několika firem v červenci 1943 a od poloviny následujícího roku dosáhla měsíční výrobní úroveň 50000 kusů, která se udržela až do konce války.4) Zbraň měla dle plánů zbrojního úřadu nahradit jak samopaly MP-38/40, tak i opakovačky Mauser 98k, k čemuž však nedošlo. V dubnu 1944 byla karabina přejmenována na MP-44, aniž se nějak konstrukčně změnila. V listopadu téhož roku byl zaveden konečný název Sturmgewehr-44 (Stg-44), který se od svého předchůdce MP 43 lišil pouze použitím tenčího materiálu s fosfátovaným a nikoli oxidovaným povrchem. U zbraní byla také vyvinuta varianta se zakřivenou hlavní schopnou střílet tzv. za roh, přičemž se mířilo periskopickým zaměřovačem. U této zbraně byla také modifikace s názvem MP 43/I, která se lišila přítomností zařízení na upevnění granátometu a optického hledí nebo infrazaměřovače (přístroj umožňující vidění v noci). Prvky konstrukce StG-44 se po válce využily v řadě zemí, zejména z ní pak těžil ruský automat Kalašnikov.5) Špagin PPŠ-41 – sovětský samopal vzor 1941, ráže 7,62 x 25 TT, výrobní číslo BM 761, inventární číslo Ba 235. Tento samopal byl zkonstruován v počátku druhé světové války, konstruktérem Špaginem a již 21. prosince 1940 byl zaveden do výzbroje. Jeho tvůrce kladl velký důraz na rychlou a snadnou výrobu zbraně i v továrnách s prostým vybavením, pouze výroba hlavně a závěru byla náročnější na rozdíl od zbytku součástek, které se většinou lisovaly z plechu. Již od samého počátku Velké vlastenecké války bylo zřejmé, jak důležitou úlohu mají samopaly, proto vedle jejich stále vzrůstající výroby se příjimala opatření i k jejich zdokonalení. Do tvorby nových modelů se zapojila řada konstruktérů, např. V. A. Děgťarev, G. S. Pagin, A. I. Sudajev a další. K samopalu PPŠ byl přijat jednoduší, lehčí a spolehlivější zakřivený zásobník na 35 nábojů, i mířidla byla značně zjednodušena. Výroba samopalu probíhala v několika továrnách, a již v roce 1942 dostala armáda 1,5 milionu těchto zbraní. Do konce války bylo vyrobeno přibližně pět milionů samopalů Špagin. Za války probíhala výroba pro sovětskou armádu také v íránském Teheránu v počtu asi 10000 kusů, označovaných jako Model 22 (Model 22 byl odvozen od tamního letopočtu 1322/1943).6) 3 ks samopalu Sudajev PPS-43 – sovětský samopal vzor 1943, ráže 7,62 x 25 TT. 1. ks výrobní číslo 303, inventární číslo Ba 256 2. ks výrobní číslo 456, inventární číslo Ba 450 3. ks výrobní číslo 370, inventární číslo Ba 451 Výroba samopalu Sudajev začala již v roce 1942 v nepřítelem obklíčeném Leningradu. Zbraň byla poté s několika úpravami v roce 1943 představena konstruktérem Sudajev pod názvem PPS-42 přijata do výzbroje. Zbraň, která byla zhotovena, až na malou dřevěnou pažbičku, celá z kovu, měla namísto dřevěné pažby sklopnou kovovou ramenní opěrku, inspirovanou patrně německým samopalem typu MP-40. Zbraň pracovala s dynamickým závěrem a vzhledem k jednoduché konstrukci a k tomu, že většina součástek byla lisována, vyžadovala poloviční spotřebu materiálu a třetinový objem obráběcích prací ve srovnání s typem PPŠ-41. Kromě toho se při této technologii téměř třikrát snížil čas potřebný pro výrobu jednoho exempláře. Po menší sérii PPS-42 následovala hromadná výroba zlepšené verze PPS-43, jejíž tři stejné exempláře jsou uloženy i v tomto muzeu.7) Samopal Sudajev sehrál důležitou roli při průlomu blokády Leningradu a byl také hojně používán zejména ve výsadkových a tankových jednotkách, na všech frontách Velké vlastenecké války. Zbraň získala pověst nejdokonalejšího samopalu druhé světové války. Výroba těchto zbraní probíhala také v Číně, ale i v Polsku, a to až do padesátých let. 2 ks Tokarev SVT-40 – sovětská samonabíjecí puška vzor 1940, ráže 7,62 x 54 mm, délka 1226 mm, hmotnost 3850 g. 1. ks výrobní číslo PM 1004, inventární číslo Ba 449 2. ks výrobní číslo 83564, inventární číslo Ba 234 Jedná se o technologicky zdokonalený a odlehčený model samonabíjecí pušky s odnímatelným zásobníkem na 10 nábojů, konstruktéra Feďora V. Tokareva, SVT-38. Výroba této zbraně začala ve velkém měřítku od dubna 1940, kdy byla schválena a zavedena do výzbroje jako vzor 1940. V průběhu roku 1941 bylo armádě dodáno více jak milion kusů těchto zbraní. V dalších letech její výroba klesala a posléze byla zastavena zcela ve prospěch samopalů.8) Část pušek SVT-40 se vybavovala dalekohledem a byla používána jako odstřelovačská puška. Později byly tyto pušky v Rudé armádě staženy a byla jimi přezbrojena armáda gen. Svobody. Samopal 26 – československý samopal 26 (nejedná se o vzor, ale o tovární označení), ráže 7,62 x 25 TT, hmotnost 3110 g, délka se sklopenou ramenní opěrkou 454 mm, výrobní číslo M 35339, inventární číslo Ba 50.9) Samopal, který pracuje na principu dynamického závěru a zásobníkem na 32 nábojů, byl zkonstruován Jaroslavem Holečkem v české zbrojovce ve Strakonicích společně se samopalem 23 a 25. Speciální konstrukce této zbraně umožňuje celkové zkrácení její délky při zachování potřebné délky hlavně. Z podobného řešení vychází i pozdější konstrukce zbraní, pro které se stal český samopal vzorem, jako je izraelský samopal UZI, Steyr a jiné. První samopal tohoto typu ráže 9 mm Parabellum byl označen jako vzor 48, který byl zaveden do výzbroje československé armády v roce 1949. Tento byl později přeznačen na vzor 23 a 25. V rámci nutnosti unifikace střeliva se sovětskou armádou byl samopal upraven pro náboj 7,62 mm Tokarev a nesl označení jako vzor 26 a 24. Rozdíl mezi samopalem vzor 24 a 26 spočívá v tom, že vz. 26 má sklopnou ramenní opěrku a vz. 24 má pevnou ramenní opěrku. Zmíněná zbraň sloužila ve výzbroji československé lidové armády až do jejího úplného nahrazení samopalem vz. 58 v 60. letech 20. století. U týlových jednotek byl zaveden ještě v polovině 70. let. 2. Pušky 3 ks Mosin vz. 1891 – pěchotní ruská puška vzor 1891, ráže 7,62 mm x 53 R, délka 1300 mm, hmotnost 4200 g. 1. ks výrobní číslo 373, inventární číslo Ba 62 2. ks výrobní číslo 13891, inventární číslo Ba 445 3. ks výrobní číslo 104484, inventární číslo Ba 523 Tato opakovací puška se zásobníkem na 5 nábojů byla sestrojena Sergejem Ivanovičem Mosinem a v roce 1891 zavedena do výzbroje ruské armády. Zbraň svými kvalitami převyšovala všechny tehdejší zahraniční vzory. Původně byla zaváděna ve více variantách, a to v klasické délce pro pěchotu a o 7 cm kratší pro jízdu, především pro kozáky. Kvůli potížím se zahájením výroby objednalo Rusko opakovačky Mosin ve francouzské zbrojovce v Chatellerault, kde bylo v letech 1892 – 95 vyrobeno na 503 589 exemplářů. V Rusku opakovačky vyráběly zbrojovky v Tule, v Iževsku a v Sestrorecku. Za první světové války byly pro Rusko vyráběny americkými firmy Remington a New England. Tento vzor opakovací pušky zůstával výtečnou zbraní, plně odpovídajícím požadavkům i v době, kdy zahraniční armády své pušky modernizovaly a přezbrojovaly se jimi. Proto byly ruské pušky Mosin hojně používány jak v první, tak i v druhé světové válce, avšak svoji premiéru zbraň zažila již v rusko – japonské válce. Během první světové války byla také zařazována do výzbroje jak německé armády tak i rakousko – uherské armády. Jednalo se o zbraně, které byly ve velkém množství ukořistěny. Sloužily jak v původní ruské ráži 7,62 mm tak i upravené v Německu pro náboj 7,9 x 57 mm a v Rakousku – Uhersku pro náboj ráže 8 mm. Charakteristickými vlastnostmi této ruské pušky byly především velmi jednoduchá a spolehlivá konstrukce, snadná rozborka a sborka.10) V průběhu své služby podstoupila puška jen některé modernizace, zajišťující spíše její snadnější a levnější výrobu. Kromě pěchotní pušky byly do výzbroje brzy zavedeny pušky dragounská a kozácká, které byly o něco kratší a o něco později i karabina. Mosin vz. 1944 – sovětská karabina vzor 1944, ráže 7,62 mm, hmotnost 3900 g, délka 1020 mm, výrobní číslo 4001, inventární číslo Ba 251. Karabina vzor 1944 se zásobníkem na 5 nábojů vychází z předchozí karabiny vzor 1938, která však díky svým velkým rozměrům nebyla vhodná pro boj v zákopech, v budovách či hustém porostu. Proto byla karabina vzor 1938 zkrácena a opatřena sklopným, neodnímatelným bodákem a jako karabina vzor 1944 zavedena počátkem roku 1944 do výzbroje pěchoty i dalších druhů vojsk. Tato karabina umožnila zvýšit pohyblivost pěchoty i jiných druhů vojsk, přičemž ve srovnání s puškou se bojové kvality prakticky nezhoršily ani při střelbě ani při boji bodákem.11) 6 ks Mannlicher – rakousko – uherská puška vzor 1895, ráže 8 mm x 50 R, hmotnost 3650 g, délka 1282 mm 1. ks výrobní číslo 4048, inventární číslo Ba 65 2. ks výrobní číslo 8531 S, inventární číslo Ba 67 3. ks výrobní číslo 8224, inventární číslo Ba 71 4. ks výrobní číslo 5386 A, inventární číslo Ba 446 5. ks výrobní číslo 9629 Z, inventární číslo Ba 447 6. ks výrobní číslo 9869 I, inventární číslo Ba 448 Zbraň, jejíž autorem byl Ferdinand Mannlicher, je opakovačka s přímotažným válcovitým závěrem a s odnímatelným zásobníkem na 5 nábojů ve středu pažby. Zbraň byla do habsburské armády zavedena koncem 19. století, avšak rychlý technický vývoj způsobil, že se v krátké době vystřídalo v armádě několik typů manlicherovek. Původní ráže 11 mm byla v roce 1888 nahrazena ráží 8 mm, jednalo se o vzor pušky 1889 a 1890. Nová zbraň vzor 1895, která je nahradila, používala na rozdíl od minulých zbraní náboj již s bezdýmým prachem a jiný typ hledí.12) Opakovačky Mannlicher vyráběly zbrojovky ve Štýru a v Budapešti. Ve své době Mannlicherova konstrukce konkurovala opakovačkám Mauser a vedle habsburské armády se systém Mannlicher uplatnil i v Itálii, v Nizozemí, v Rumunsku a jinde. Pušky vzor 1895 byly nejpočetnější rakousko – uherskou zbraní v první světové válce. Mannlicher M-43 – maďarská puška vzor 43, ráže 7,92 mm x 57 IS, hmotnost 4100 g, délka 1110 mm, výrobní číslo C12938, inventární číslo Ba 498. Model této pušky vychází z její předchůdkyně a to pušky vzor 35, avšak došlo zde k některým změnám, zejména k použití německého náboje 7,92 mm a ve změně konstrukce zásobníku na pět nábojů, ve kterém jsou náboje uloženy dvouřadově, proto nábojová schránka nevyčnívala z pažby.13) Zásobník se plnil pomocí nábojového pásku. Oba tyto modely zůstávají věrné systému Mannlicher. Puška vzor 43 je značena maďarským státním znakem a vzorové označení je provedeno maďarským způsobem. Mannlicher – Carcano vz. 91 – italská karabina vzor 91, ráže 6,5 mm x 52, hmotnost 3150 g, délka 910 mm, výrobní číslo V 3645, inventární číslo Ba 403. V roce 1891 přijala italská armáda do své výzbroje opakovačky systému Mannlicher, které upravil podplukovník Salvatore M. Carcano a podplukovník Paravicini. Zbraň se nabíjí rámečkem s kapacitou šest nábojů. Tyto zbraně existovaly ve velkém množství variant, ať už jako pěchotní pušky nebo jako karabiny. Další modely vznikly v meziválečném období, které již pak nesly jiné označení např. vzor 1891/24 nebo vzor 1938. Koncem 30. let byl zastaralý náboj ráže 6,5 mm nahrazen novým nábojem ráže 7,35 mm.14) V předválečné Itálii existovala stejná karabina jako karabina M 91 se sklopným bodákem, ale zmenšených rozměrů. Tuto karabinu nebo spíš mušketu zvanou „Ballila“ (název fašistické mládežnické organizace) nelze však plést mezi vojenské zbraně, protože měla hladký vývrt hlavně a umožňovala střelbu pouze slepými náboji. 7 ks Mauser – německá puška vzor 1898k, ráže 7,92 x 57 mm, hmotnost 4100 g, délka 1250 mm 1. ks výrobní číslo 231 i, inventární číslo Ba 63 2. ks výrobní číslo 30931, inventární číslo Ba 64 3. ks výrobní číslo 1306, inventární číslo Ba 66 4. ks výrobní číslo 5124 aw, inventární číslo Ba 68 5. ks výrobní číslo 1246 c, inventární číslo Ba 69 6. ks výrobní číslo 1351 a, inventární číslo Ba 70 7. ks výrobní číslo 10650, inventární číslo Ba 444 Jedná se o jednu z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších opakovaček vůbec. Zbraň s válcovým odsuvným závěrem a se zásobníkem na 5 nábojů byla sestrojena Pavlem Mauserem. Německá armáda ji přijala do výzbroje 5. dubna 1898, když v té době již pušky Mauser sloužili v řadě jiných armád, např. Belgie, Turecko, Španělsko, Švédsko, aj. Některé státy provedly na zbrani drobné úpravy, třeba u španělského vzoru 1893 byly náboje v zásobníku uloženy ve dvou řadách, tudíž kratší nábojová schránka nevyčnívala z pažby. Každý stát měl také odlišné značení zbraně. I německá puška vzor 98 byla v průběhu své výroby dále zdokonalována. Zkrácením a dalšími drobnými úpravami vznikla opakovačka vzor 98k, která byla zavedena do výzbroje v roce 1935 a stala se vůbec nejpočetnější zbraní německých ozbrojených sil a odhaduje se, že v letech 1935 – 1945 bylo vyrobeno něco kolem 15 milionů těchto pušek.15) Ve srovnání s předchozími puškami vzor 98 má tato zdokonalený způsob plnění nábojové schránky. Během druhé světové války prodělala karabina další úpravy, většinou související se snížením výrobní ceny, např. na pažby se začaly používat místo ořechu jiné, levnější dřeviny a také speciální překližky, nábojové schránky se začaly vyrábět z plechu, atd. Mauser – československá puška vzor 24, ráže 7,92 mm x 57 mm, hmotnost 3450 g, délka 1000 mm, výrobní číslo G 6397, inventární číslo Ba 264. Zbraň, která vycházela z německé pušky Mauser se zásobníkem na 5 nábojů, byla vyráběna pro československou armádu v brněnské zbrojovce. Pušce vzor 24 předcházela puška označená jako vzor 23, zavedená do výzbroje po první světové válce. Puška vzor 24 je jednou z nejdokonalejších variant systému Mauser. Od roku 1934 se v brněnské zbrojovce začala vyrábět krátká verze této zbraně určená pro četnictvo a finanční stráž jako vzor 33. Po německé okupaci bylo rozhodnuto upravit tuto pušku a zavést ji do výzbroje německých horských myslivců a parašutistů, která nesla označení Mauser 33/40t. V brněnské zbrojovce bylo vyrobeno celkem přes 130 tisíc těchto pušek. Mauser – jugoslávská puška vzor 1924, ráže 7,92 mm x 57, hmotnost 3950 g, délka 1100 mm, výrobní číslo 175422, inventární číslo Ba 388. Jedná se v podstatě o shodnou zbraň jak předchozí, vyráběnou v Jugoslávii, který byla označovaná stejným vzorem jako československá puška vzor 24. Odlišoval ji pouze jugoslávský státní znak vyražený shora na pouzdře závěru, česká tam měla českého lva. Společně s dalšími puškami Mauser, sestrojenými v období mezi první a druhou světovou válkou, lze tuto pušku zařadit mezi lepší západní vojenské opakovačky.16) Lebel – francouzská puška vzor 1886/93, ráže 8 mm, hmotnost 4180 g, délka 1305 mm, výrobní číslo AD 59343, inventární číslo Ba 387. Jedná se o první vojenskou opakovačku zavedenou v roce 1886 do výzbroje, která měla zmenšenou ráži, náboj s bezdýmným prachem a plášťovou střelou (olověná střela s měděným pláštěm). Zároveň však byla také jednou z posledních s trubicovitým zásobníkem na 8 nábojů umístěným pod hlavní, plněné po jednom náboji. Uprostřed první světové války byly k puškám a karabinám Lebel zavedeny nábojové schránky plněné rámečkem s pěti náboji. Uvedený vzor byl nejpočetnější zbraní používanou v první světové válce francouzskou armádou. V meziválečném období byla zbraň upravena a ve velkém počtu sloužila i ve druhé světové válce, avšak převážně v koloniích. Lebel – francouzská puška (karabina) vzor 1892, ráže 8 mm x 50, hmotnost 3060 g, délka 943 mm, výrobní číslo 61373, inventární číslo Ba 35 Tato zbraň se objevuje po roce 1890, založená na systému Berthier se středovým zásobníkem Mannlicherova typu na tři náboje, plněný symetrickým rámečkem. Konstrukce závěru a ostatních součástek zůstala nezměněna.17) Murata – japonská puška vzor 22 (1889), ráže 8 x 52 R, hmotnost 3910 g, délka 1210 mm, výrobní číslo 130 193, inventární číslo Ba 22. Jedná se japonskou zbraň, která nese označení jako vzor 22. Toto označení je datem přijetí vzoru, vyjádřeným však podle různých systémů letopočtu, používaných v Japonsku. Z toho důvodu je v závorce uveden rok dle evropského letopočtu. Zde uvedená zbraň ráže 8 mm má zásobník umístěný pod hlavní s kapacitou osm nábojů.18) Lee Enfield – puška anglická No1 MkIII, ráže 7,71 mm x 56,5 R (dle britského označení .303), hmotnost 3900g, délka 1130 mm, výrobní číslo B 63416, inventární číslo Ba 503. Pušky založené na patentech Jamese Parise Lee z roku 1879 sloužily v britské armádě od konce 80. let 19. století až do 50. let 20. století. Původní zbraň tohoto systému zavedená do výzbroje nesla označení Lee – Metford Mk I, ráže .303. Měla kapacitu 8 nábojů, které byly plněny černým prachem a až od roku 1892 prachem bezdýmným. Zbraň se v průběhu dalších let neustále vyvíjela a zdokonalovala, přičemž se měnilo i označení. Puška Lee – Metford Mk II měla již zásobník na 10 nábojů. K výrazným změnám došlo v roce 1895, a to především ve vývrtu hlavně a v hledí. Puška obdržela název Lee Enfield. Pro tyto pušky je charakteristické velké množství variant, vzniklých v důsledku častých a nevelkých úprav.19) V roce 1902 byl přijat do výzbroje nový zkrácený vzor, jednotný pro celou armádu – puška Lee Enfield SMILE. Tato puška známa jako vzor 1903, dostala název No1 MkI. V průběhu dalších let opět docházelo k nepatrným změnám součástek, které daly za vznik v roce 1916 nejrozšířenějšímu vzoru No Mk III. Lee Enfield se zásobníkem na 10 nábojů byla používaná britskými vojáky jak v 1. světové válce, tak i ve 2. světové válce. Pušky Lee Enfield byly v průběhu let neustále zlepšovány, upravovány, čímž postupně vznikla velká řada variant, jako například karabina pro boj v džungli, a jiné. VII. ZÍSKÁVÁNÍ NOVÝCH SBÍRKOVÝCH PŘEDMĚTŮ Jednou z možností získání nového sbírkového předmětu takového charakteru je odkoupení nebo převod nalezených či zabavených zbraní od Policie České republiky. Toto je však v současné době provázeno problémy. Dle zákona je totiž nutné každou nalezenou zbraň odevzdat na PČR, policie poté zjišťuje případného vlastníka zbraně. Nezjistí–li policie vlastníka zbraně do šesti měsíců, patří tato zbraň státu. Jakmile se majitelem zbraně stane stát, je možnost na tyto zbraně podat žádost, na kterou však Ministerstvo kultury nemusí vždy vyhovět. Zbraně je možné také nakoupit na různých aukcích, atd. Problémem však zůstává ve většině případů vysoká cena takové zbraně. Možnost, jak získat nové přírůstky, je také z archeologických nálezů, zejména pomocí detektoru kovů. Takové zbraně jsou však většinou nefunkční a ve velmi špatném stavu. Zde také zůstává v poslední době množící se problém nelegálních výkopů pomocí detektoru kovů různými sběrateli, které není v současné době dostatečně legislativně ošetřeno. Zbraň lze získat také darem. VIII. ZJIŠTĚNÍ SOUČASNÉHO STAVU ULOŽENÍ MATERIÁLU V současné době je materiál uložen do trezorových kovových skříní zabezpečených několika zámky. Tyto skříně jsou spolu s jiným materiálem, který však úzce souvisí s daným tématem (jsou to zejména helmy, části zbraňových systémů, vystřelené projektily, atd.), uloženy v trezorové místnosti speciálně zabezpečené. Jedná se o zabezpečení kovovými dveřmi, které odpovídají předepsané normě N 11431, na dveřích je dále zámek opatřený certifikátem. Tyto dveře jsou dále po uzamčení překryty shrnovací mříží taktéž opatřenou zámky. V depozitáři je také umístěn alarm napojený na bezpečnostní agenturu, jedná se o čidla reagující na pohyb. Materiál je v trezorových skříních uložen tak, že v jedné skříní se nachází samopaly, v druhé opakovací pušky, poloautomatické dlouhé palné zbraně a brokovnice, pistole jsou uloženy zvlášť v menších skříních. V depozitáři jsou také vytvořeny přijatelné klimatické podmínky. Myslím, že tento způsob uložení je dostačující, neboť je třeba zohlednit jak ochranu proti poškození, tak i zejména proti odcizení. Jiné uložení v této chvíli není možné kvůli nedostatku vhodných depozitárních prostor. IX. ZÁVĚR Na závěr bych rád shrnul, k jakým cílům jsem při zpracování této práce dospěl. Jak již zde bylo zmíněno, v první polovině 20. století došlo, částečně díky dvěma světovým válkám, k velkému vývoji ručních palných zbraní a k vynálezu nových zbraňových systémů. I přes to, že drtivá většina zbraní, které se nacházejí v Moravském zemském muzeu pochází z Brna a jeho blízkého okolí, je překvapivé, že jsou zde zastoupeny téměř všechny typy zbraní od různých konstruktérů. Největší zastoupení zde mají klasické opakovací pušky, které dosáhly na konci 19. století dokonalosti a byly ve velké míře použity jak v obou světových válkách, tak i v době míru např. u četnictva apod. U opakovacích pušek měla téměř každá evropská velmoc svoji vlastní konstrukci, jejichž název byl většinou odvozen od svého konstruktéra. Tyto zbraně se poté v různých modifikacích vyráběly i v jiných státech. V Moravském zemském muzeu se asi v největším počtu nachází německá opakovací puška systému Mauser a její modifikace, mezi které patří i československá puška vzor 24, používána naším prvorepublikovým četnictvem. Dále jsou tu hojně zastoupeny rakousko - uherské pušky konstrukce Mannlicher, ruské Mosiny, je zde několik exemplářů francouzských pušek Lebel i britská Lee – Enfield. V muzeu jsou uloženy i některé vzácnější typy, jako je japonská puška Murata a některé modifikace základních konstrukcí, např. italská karabina Cargano. V Moravském zemském muzeu jsou dále ve velké míře zastoupeny samopaly, které nám mohou částečně ukázat zbraňový vývoj v první polovině 20. století. Nejvíce se zde nachází sovětské samopaly Špagin, Sudajev, Tokarev, německý MP – 38 a československý samopal 26. V muzeu je dále uložena poměrně vzácná německá útočná puška STG –44, která byla použita téměř na sklonku druhé světové války a sloužila jako vzor pro poválečný vývoj. Na této zbrani lze asi nejvíce dokumentovat vývoj v této oblasti, zvlástě s porovnáním se samopaly z počátku války. Aby zde byl zachycen opravdu ucelený vývoj zbraní, je třeba doplnit sbírku o samonabíjecí pušky, které se v muzeu nenachází a o některé první samopaly z období první světové války, jako byl např. Bergmann MP 18, italský samopal Villar-Perosa vz. 1915, případně i o samopaly meziválečné, např. německý MP 28/II, Bergmann MP 35/I nebo československý ZK 383. Ve sbírce se bohužel nachází až na tři vyjímky téměř výlučně sovětské druhoválečné samopaly. Zato je zde bohatá sbírka opakovacích pušek, v nichž lze také sledovat určitý vývoj, případně konstrukční odlišnosti v závislosti na použití a na státu, kde byla zbraň vyráběna. Ke každé zbrani, která se ve sbírce nachází, se mi podařilo napsat její stručný popis, kde se vyráběla, případně kým a kde byla používána. Historické oddělení Moravského zemského muzea nemá žádný sbírkotvorný plán, který by se zabýval pouze zbraněmi z první poloviny dvacátého století. Jelikož se jedná o zbraně v drtivé většině funkční, které lze většinou získat pouze odkupem či darem, je jejich doplnění do sbírky spíš nahodilé a záleží víceméně na tom, co se takzvaně naskytne. Dle mého názoru by bylo dobré se zaměřit na doplnění sbírky o zbraně, které nám mohou lépe zdokumentovat válečná období a odboj, především v závěru druhé světové války. Jedná se zejména o samonabíjecí pušky a samopaly, zvláště německé, případně italské výroby. Aby sbírka představovala ucelený vývoj zbraní, je nutné ji doplnit, jak už zde bylo výše zmíněno, o první samopaly, které byly použity již koncem první světové války a o zbraně vzniklé v meziválečném období. Co se týče uložení sbírkových předmětů, myslím, že zde není co vytknout. Zbraně jsou dobře chráněny jak proti odcizení, tak i proti škodlivým vlivům okolí. Sbírka je spravována opravdovými odborníky, pro které je tahle práce zároveň i koníčkem. Samotné získávání informací o sbírce jsem prováděl jak vlastní návštěvou depozitářů Moravského zemského muzea, kde mi byl odborným poradcem správce sbírky pan Vlastimil Schildberger ml., tak i prohlídkou příslušných doprovodných materiálů, prohlídkou odborných publikací a četbou odborných článků na internetu. K práci jsem se snažil vyhledat a použít nejnovější literaturu a články zabývající se daným tématem. Všechny použité prameny a literaturu cituji v závěru této práce. ODKAZY A POZNÁMKY 1) BRODESSER, S., BŘEČKA, J., MIKULKA, J. K poznání a slávě země: Dějiny Moravského zemského muzea. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2002.str. 64. 2) MORAVSKÉ MUZEUM. Základy muzejní konzervace. 1. vyd. Brno: Moravské muzeum, 1989.str.57 3) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. str. 13 4) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. Str. 102 5) ŽUK, A. Pušky a samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. str. 180 6) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. Str. 181 7) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. Str. 181 8) MILLER, D. Encyklopedie zbraní. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2007.Str. 83 9) HOGG, I. Samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2007. Str. 205 10) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. Str. 147 11) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. Str. 148 12) Střelecký magazín. Sv. 7, č. 3. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., 2003.Str. 10 13) JUNG, P. Rakousko-uherská armáda za první světové války. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. Str. 98 14) JUNG, P. Rakousko-uherská armáda za první světové války. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. Str. 107 15) Střelecký magazín. Sv. 7, č. 3. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., 2003. Str. 18 16) DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventinum, 2004. Str. 148 17) ŽUK, A. Pušky a samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. str. 82 18) ŽUK, A. Pušky a samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. str. 89 19) ŽUK, A. Pušky a samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. str. 52 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY BÉKÉSI, L. Stalinova válka: Sovětské uniformy a militaria 1941-1945. 1. vyd. Praha: Area, 2007. ISBN 978-80-87124-084 BRODESSER, S., BŘEČKA, J., MIKULKA J. K poznání a slávě země: Dějiny Moravského zemského muzea. 1. vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 2002. ISBN 80-7028-183-9. DOLÍNEK, V., FRANCEV, V., ŠACH, J. Zbraně 1. a 2. světové války. 3. vyd. Praha: Aventium, 2004. ISBN 80-7151-245-1. HOGG, I. Samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2007. ISBN 80-206-0002-8 JUNG, P. Rakousko-uherská armáda za první světové války. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1520-6. LAGARDE, J. Němečtí vojáci ve 2. světové válce. 1. vyd. Praha: Cesty, 1997. ISBN 80-7181-158-0. MILLER, D. Encyklopedie zbraní. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2007. ISBN 978-80-206-0909-0 MORAVSKÉ MUZEUM. Základy muzejní konzervace. 1. vyd. Brno: Moravské muzeum, 1989. ISBN 59-396-87 ŠÁDA, M. Československé ruční palné zbraně a kulomety. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2004. ISBN: 80-206-0745-5 ŽUK, A. Pušky a samopaly. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992. ISBN 80-206-0150-3. Střelecká revue. Sv. 37, č. 5. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o, 2005. ISSN 0322-7650. Střelecký magazín. Sv. 7, č. 3. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., 2003. Střelecký magazín. Sv. 7, č. 3. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., 2003. Střelecký magazín. Sv. 10, č. 6. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., 2005. Střelecký magazín. Sv. 10, č. 11. Praha: Pražská vydavatelská společnost, s.r.o., 2005. …víceméněAbstract:
This text is about long rifles of the first half of the 20th century, which are placed in The Moravian Museum. In my work I describe each rifle, example how is old, long, heavy and where is made.
Jazyk práce: čeština
Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 12. 9. 2008
Identifikátor:
https://is.muni.cz/th/s6aae/
Obhajoba závěrečné práce
- Obhajoba proběhla 12. 9. 2008
- Vedoucí: Mgr. Pavel Holman
Citační záznam
Citace dle ISO 690:
BROĎÁK, Boris. \textit{Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu}. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2008. Dostupné z: https://theses.cz/id/ki07uq/.
BROĎÁK, Boris. <i>Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu</i>. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2008. Dostupné z: https://theses.cz/id/ki07uq/.
BROĎÁK, Boris. Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 2008. Dostupné z: https://theses.cz/id/ki07uq/.
@misc{Brodak2008thesis,
AUTHOR = "Broďák, Boris",
TITLE = "Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu [online]",
YEAR = "2008 [cit. 2024-11-09]",
TYPE = "Bakalářská práce",
SCHOOL = "Masarykova univerzita, Filozofická fakultaBrno",
NOTE = "SUPERVISOR: Mgr. Pavel Holman",
URL = "https://theses.cz/id/ki07uq/",
}
AUTHOR = "Broďák, Boris",
TITLE = "Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu [online]",
YEAR = "2008 [cit. 2024-11-09]",
TYPE = "Bakalářská práce",
SCHOOL = "Masarykova univerzita, Filozofická fakultaBrno",
NOTE = "SUPERVISOR: Mgr. Pavel Holman",
URL = "https://theses.cz/id/ki07uq/",
}
@misc{Brodak2008thesis,
AUTHOR = {Broďák, Boris},
TITLE = {Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu},
YEAR = {2008},
TYPE = {Bakalářská práce},
INSTITUTION = {Masarykova univerzita, Filozofická fakulta},
LOCATION = {Brno},
SUPERVISOR = {Mgr. Pavel Holman},
URL = {https://theses.cz/id/ki07uq/},
URL_DATE = {2024-11-09},
}
AUTHOR = {Broďák, Boris},
TITLE = {Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu},
YEAR = {2008},
TYPE = {Bakalářská práce},
INSTITUTION = {Masarykova univerzita, Filozofická fakulta},
LOCATION = {Brno},
SUPERVISOR = {Mgr. Pavel Holman},
URL = {https://theses.cz/id/ki07uq/},
URL_DATE = {2024-11-09},
}
{{Citace kvalifikační práce | příjmení = Broďák | jméno = Boris | instituce = Masarykova univerzita, Filozofická fakulta | titul = Dlouhé ruční palné zbraně z období první poloviny 20. století, uložené v Moravském zemském muzeu | url = https://theses.cz/id/ki07uq/ | typ práce = Bakalářská práce | vedoucí = Mgr. Pavel Holman | rok = 2008 | počet stran = | strany = | citace = 2024-11-09 | poznámka = | jazyk = }}
Plný text práce
Obsah online archivu závěrečné práce
Zveřejněno v Theses:- světu
Jak jinak získat přístup k textu
Instituce archivující a zpřístupňující práci: Masarykova univerzita, Filozofická fakultaMasarykova univerzita
Filozofická fakultaBakalářský studijní program / obor:
Historické vědy / Muzeologie
Práce na příbuzné téma
Seznam prací, které mají shodná klíčová slova.
-
Práce z domova ve firmě Valeo jako jeden z faktorů ovlivňující pracovní výkon
Barbora Kopecká -
MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ ABSOLVENTŮ BAKALÁŘSKÉHO STUDIA OBORU SOCIÁLNÍ PRÁCE FPE ZČU NA TRHU PRÁCE V ČESKÉ REPUBLICE
Monika CHARVÁTOVÁ -
Konstrukční návrh tlumiče hluku výstřelu pro palné zbraně ráže .223 Remington
Antonín Bastl -
K prozaické tvorbě Romana Ráže
Miroslav KALOUSEK -
Průzkumové práce na zvoleném katastrálním území jako podklad pro pozemkové úpravy
Aneta SOUKUPOVÁ -
Právní apekty provádění inspekce práce
Jana Pláteníková