Freezing: An ethnography of crisis reporters

Mgr. Johana Kotišová

Disertační práce

Anotace:

Disertační práce se zabývá vlivem technologií na emocionální zkušenost novinářů vytvářejících zpravodajství o krizových situacích. Emoce žurnalistů vážící se k jejich práci tvoří jádro paradoxu jejich pozice mezi tradičním žurnalistickým závazkem zachovávat objektivitu – chápanou jako odstup, neutralitu a nestrannost – a morálním závazkem tváří v tvář utrpení druhých jednat. Pochopení emocionální zkušenosti novinářů vytvářejících zpravodajství o krizových situacích je proto zásadní pro porozumění jak praxím, tak výstupům krizového zpravodajství. Disertace se pokouší prostřednictvím rekonstrukce vztahů mezi emocemi „krizových reportérů“, mediálními organizacemi, technologiemi, novinářskou profesní ideologií a krizovými událostmi porozumět vybraným mediálním aspektům života a práce v podmínkách rizikové společnosti a poskytnout empiricky ukotvenou reflexi současných forem moci nad životem, cirkulující v mediálních organizacích. Výzkum, teoreticky ukotvený ve třech konceptech – “krize,” “emoce” a “technologie” –, se pokouší zodpovědět následující otázky: Co znamená “krize” v kontextu “krizového zpravodajství”? Jaká je emocionální zkušenost krizových zpravodajů? Jak technologie artikuluje způsob, kterým novináři emocionálně zakouší krizi? Práce je založena na oportunistickém a multi-sited etnografickém terénním výzkumu – především na pětiměsíčním zúčastněném pozorování ve třech různých redakcích dvou českých médií (České televize a Lidových novin) a třiceti třech hloubkových rozhovorech s českými a belgickými “krizovými reportéry”, tj. novináři vytvářejícími zpravodajství například o teroristických útocích, ozbrojených konfliktech, přírodních katastrofách a dalších krizových událostech – a následuje perspektivu metodologického kosmopolitismu. Emocemi rozumím do značné míry kulturně determinované a utvářené praxe cítění a myšlení, nacházející se na průsečíku politického, biologického a sociálního těla, a přistupuji k nim jednak jako k retrospektivním osmyslňujícím (sensemaking) narativům (jež je možné studovat prostřednictvím interview) a jednak jako k tělesným praxím (jež lze zkoumat pozorováním). Analýza za prvé ilustruje, jak se v myslích „krizových reportérů“ krize stává normou a absurdní se mění v rutinní. Novináři chápou krizi jako všudypřítomný a všezahrnující fenomén, definovaný svojí inflací, generalizovanou povahou a mnohaúrovňovým rozsahem. Žitá zkušenost novinářů také dokládá, že se krizí aktivně účastní jako jejich svědci, oběti a političtí aktéři. Za druhé, analýza ukazuje, že přímá či zprostředkovaná přítomnost v krizi přináší pocity smutku, znechucení, lítosti, vzteku, strachu, tlaku, napětí, soucitu, zděšení a únavy, které však musí novináři odkládat či potlačovat. Opakované vystavování se emocionálně náročným událostem a vypovídání o bezprostředně blízkých či vzdálených trpících může ústit ve specifické emocionální styly, mezi nimiž zaujímá nejvýraznější pozici cynismus, a dokonce může ohrozit duševní zdraví novinářů. Za třetí, data naznačují, že novinářská emocionální kultura je utvářena neodmyslitelnými rysy jejich profese: působením v krizových kontextech a zároveň zpravodajským strojem, tj. komplexem technologií produkce, technologií znakových systémů, technologií moci a technologií self. Všechny tyto technologie – tj. metrixy praktického rozumu, které napovídají, jak by měli úspěšní profesionálové řídit a spravovat svá těla, duše a mysli – dohromady vytváří formy subjektivity a emocionální zkušenosti, které jsou pro praxi krizového zpravodajství nejvhodněj

Anotace:

ší. Přesněji řečeno, technologie self, sebe-řízení a sebe-management subjektů ústící v ekonomicky i osobně žádoucí self, vedou novináře k tomu, aby vnímali a jednali prostřednictvím (mediálně)-organizační perspektivy. Jejich emocionální styly tak představují i organizační identity, neoddělitelně spjaté jak s obecnou novinářskou profesní ideologií, tak se specifickými podobami moci uplatňované v jednotlivých mediálních organizacích. Nalezení té správné míry účasti či odstupu od krizové situace navíc závisí na představách o tom, zda a jak by se emoce měly objevovat ve zprávách. Hodnota nezaujatosti a od emocí oproštěné objektivity není pevně daná ani jednoznačně interpretovaná; vyplývá ze situačních podmínek. Krizové okolnosti postavení tradičně chápané objektivity v základu žurnalistického profesionalismu zpochybňují. Také materiální předměty, které novináři používají, mají různé odstíny vlivu – variující od kauzality po neexistenci – na jednání a emoce novinářů; tvoří však jen součást komplexního zpravodajského stroje, s nímž jsou novináři konstitutivně propleteni (constitutively entangled). Na základě smyslu, který vlastnímu emocionálnímu vývoji dávají sami novináři, disertace přehodnocuje význam konceptů “krize,” “emoce” a “technologie” v kontextu krizového zpravodajství. Redefinice krize jako šířící se cynické ideologie, emocí jako nikoliv individuálních a intimních, ale individualizujících sociální problémy, a technologií jako nástrojů a praxí zahrnujících veškeré aspekty života do sféry technické manipulovatelnosti, pak umožňuje kritické posouzení novinářské profesní ideologie a kritiku (chybějícího) jednání institucí a především mediálních organizací. Akceptace a podpora otevřeného (emocionálního) zapojení novinářů do situací, do nichž fyzicky či mediovaně vstupují, a následování objektivity chápané spíše jako citlivé jednání s ohledem na specifičnost situace než jako pozitivistická norma – prosazované například stoupenci mírové žurnalistiky (peace journalism) – by pomohly nejen omezit novinářskou emotivní disonanci, ale i čelit cynismu prostupujícímu mediální organizace, praxe a jejich výstupy. Disertace je psána stylem kreativní non-fikce, který plní pět funkcí: ilustrativní, alegorickou, organizační, efektivní a sebe-reflexivní.

Abstract:

This dissertation explores the technological co-shaping of journalists’ emotional experience in crisis situations. Journalists’ work-related emotions lie at the core of the paradox of the traditional journalistic commitment to objectivity – understood as detachment, neutrality and impartiality – and the moral commitment to action vis-a-vis other people’s suffering, and thus are vital to study in order to understand crisis reporting practices and outcomes. By reconstructing the interplay between crisis reporters’ emotions, media organizations, technologies, journalists’ professional ideology, and crisis events, the dissertation aims at understanding selected media-related aspects of living and working under the conditions of risk society and at providing an empirically grounded reflection on contemporary forms of power over life and bodies circulating in media organizations. Grounding the research in three sensitizing concepts – “crisis,” “emotion,” and “technology” – I address the following questions: What does “crisis” in “crisis reporting” mean? What is the emotional experience of crisis reporters? How does technology articulate journalists’ emotional experience of crisis? The research design is opportunistic, based on multi-sited ethnographic fieldwork – mainly five-months of participant observation in three different newsrooms at Czech media organizations (Czech Television and The People’s Newspaper) and thirty-three in-depth interviews with Czech and Belgian “crisis reporters,” i.e. journalists involved in reporting on terrorist attacks, wars and conflicts, natural disasters and other crisis events – and follows the perspective of methodological cosmopolitism. It understands emotions as to a large extent culturally determined, defined and shaped practices of feeling and thinking, lying at the intersection of political, biological and social bodies of human beings, and approaches them both as retrospective, sense-making narratives (to be studied through interviews) and as bodily practices (to be studied via observations). The analysis shows, first, how, in the journalists’ minds, crisis becomes a norm and the absurd turns into routine. The journalists see crisis as a ubiquitous, all-encompassing phenomenon, defined by its inflation, generalized character, and multi-level scope. The journalists’ lived experience also proves that they actively live inside crises: they are witnesses, victims, and political actors. Second, direct or vicarious on-site presence in crisis brings about feelings of sadness, indignation, pity, anger, fear, stress, tension, compassion, horror, and fatigue; the emotions need to be suppressed or postponed, however. Repetitive reporting on emotionally disturbing events and witnessing close or distant suffering may result in specific emotional coping styles, among which cynicism holds a prominent position, and may even put the journalists’ mental well-being at risk. Third, the data illustrate that what shapes crisis reporters’ emotional culture are the intrinsic features of their job: not only the crisis circumstances, but also the newsmaking technology, i.e. the complex of technologies of production, technologies of sign systems, technologies of power, and technologies of the self. All these aspects together – all the technologies, or matrices of practical reason telling people how successful professionals should conduct and operate their bodies, souls and thoughts – construct the forms of subjectivity and emotional experience that are most appropriate to the practice of crisis reporting. In particular, the technologies of the self, guiding individuals to perform self-direction and self-management resulting in both an economically desirable and personally attractive self, lead the journalists to perceive and think through the organizational perspective. The emotional coping styles are thus also organizational identities, intertwined with jour

Abstract:

nalists’ professional ideology in general and power circulating within specific media organizations in particular. Furthermore, crafting the right extent of involvement or detachment is inextricably linked to views on how emotions should (not) appear in the news. The value of detachment and emotion-less objectivity is not carved in stone or interpreted uniformly, but rather is open for interpretation and depends on particular circumstances. In other words, crisis circumstances challenge the notion of objectivity as a cornerstone of journalistic professionalism. Things the journalists use – material technologies – themselves have various shades of influence between causality and nonexistence on human action and emotion, but form only part of the complex newsmaking technology with which the journalists are constitutively entangled. Based on how the journalists make sense of their emotional development, the dissertation also reconsiders the meaning of “crisis,” “emotion,” and “technology” in the specific context of crisis reporting. The redefinition of crisis as spreading cynicism, emotion as not individual and private but individualizing social problems, and technology as situating all aspects of life within a domain of technical manipulation, prepares the ground for a critical reappraisal of journalists’ professional ideology and a critique of institutional, particularly media, (in)action. I suggest that accepting and encouraging journalists’ overt (emotional) engagement and following objectivity as an ethical practice rather than as an objectivistic norm – advanced for example by proponents of peace journalism – would help to reduce journalists’ emotive dissonance and would assist in confronting the cynicism pervading media organizations, media practices, and their output. The dissertation is written in the style of creative nonfiction, combining factual and fictional narrative. Such a form of writing has five functions termed illustrative, allegorical, organizing, effective and self-reflexive.

Keywords

crisis, emotions, technology, journalists, journalists' professional ideology, cynicism, media organizations, krize, emoce, technologie, novináři, novinářská profesní ideologie, cynismus, mediální organizace

Jazyk práce: angličtina

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 21. 11. 2017

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 12. 1. 2018
• Vedoucí: doc. PhDr. Csaba Szaló, Ph.D., Christophe Dubois, PhD
• Oponent: Ph.D. Charles Michael Elavsky, Professor Christine Servais

Masarykova univerzita

Fakulta sociálních studií

Doktorský studijní program / obor:
Sociologie (čtyřleté) / Sociologie