Zróżnicowanie regionalne i dialektalne współczesnego języka polskiego Dialekt małopolski i dialekt śląski

Bc. Tomasz Kluz

Diplomová práce

Regional and Dialectical Differentiation of the Present Polish Language The Little Polish and Silesian Dialect

Abstract:

RESUMÉ This thesis concerns problems of the Polish dialects and in particular is aimed at the Little Polish and Silesian dialect that are alike to each other in the way of the language similarity. The objective of this work is to refer to the affiliation of the dialects not only from the territorial but also from the formal point of view. The introduction of this work is devoted to common Polish language. We can find here information about basic characteristics of Polish language, historical development of Polish language which began in the second half of 18th century. Further, there is briefly presented the ortography, the phonetics, the inflexion, the vocabulary and the syntax of contemporary Polish language. Eventually we are familiarized with the conception of language codification. It is interesting that the conception of language codification started to appear also in the works of Czech linguists, in the concrete of Prague philologists. Furthermore in this work we can also broaden our knowledge in the conception of the dialect itself and in the main differencies between common language and dialect. Next, we are familiarized with the explanation of the function and cultural value of the dialect. After then, this work bring us infromation concerning the vocabulary used in the certain environment of e.g. doctors, students, criminlas etc. There are given examples of words and terms that are representative for every mentioned group here. The definition of the conception of dialectography is mentioned in the next part of the work together with explanation of correlation between common language and dialectography. We can find here also the comparison of the conception of dialectography and dialectology. Further, there is introduced the historical development of Polish dialectology as an independent language discipline. Its development was by far not so easy as it can seem to be at first sight. First, the liguists had to think out the system of support that should gather the information and materials for the next research regarding dialects. The method that has been applied is the method of philological geography and mutual comparison of the vocabulary of certain dialects. In the final part of this work we can find selected words written in Little Polish and Silesian dialect that are provided with the equivalent in common Polish language. There are also given examples for the most of the words and the fragments of text written in particular dialect.

Abstract:

RESUMÉ Tato magisterská práce se zabývá problematikou polských dialektů a konkrétně se zaměřuje na dialekt malopolský a slezský, které jsou si po jazykové stránce navzájem blízké. Cílem této práce je poukázat na příbuznost obou dialektů nejenom z hlediska teritoriálního, ale i formálního a sémantického. Úvod této práce je věnován celopolské varietě polského jazyka. Najdeme zde informace o charakteristických vlastnostech polského jazyka, o jeho historickém vývoji a rozvoji jazykové normy od druhé poloviny 18. století. V době rozdělení Polska na tři části se však rozvoj domácího jazyka samozřejmě pozastavil, protože docházelo k pokusům o germanizaci a rusifikaci polské společnosti, jež se projevolala mj. odstraněním polského jazyka ze škol a úřadů. Nesmíme ovšem zapomenout ani na poměrně častý jev začátku 20. století, kterým byl v Polsku analfabetismus. Hlavním uživatelem kulturního dialektu polského jazyka byla v té době inteligence, jež tvořila zhruba 1% celé společnosti. Tyto skutečnosti brzdily rozvoj polského jazyka. V době po 1. světové válce bylo nejdůležitější sjednocení polského jazyka a jazykové terminologie. Začaly vycházet nové noviny a časopisy, vzniklo polské rádio a také jazykové instituce, které si kladly za cíl šířit povědomí o polském jazyce (např. o správné gramatice, skladbě atd.) a také teoretické znalosti o jazyce. V době komunismu sloužil jazyk stejně jako mnoho jiných věcí politicko-ideovým cílům a místem jazykového azylu se staly kostely, potažmo církev. V dnešní době se celopolská varieta polského jazyka stala všeobecně rozšířeným útvarem, a to i mimo sociální skupinu polské inteligence. Ve zkratce je následně představena ortografie, fonetika, flexe, slovní zásoba a skladba současného polského jazyka. Dále se dozvídáme o pojmu jazykové normy, jejích variantách a také jazykovém úzu. Je zde také vysvětlen vzájemný vztah těchto dvou pojmů. Posléze jsme seznámeni s pojmem kodifikace jazyka. Zajímavostí je, že se tento pojem začal objevovat v pracích českých jazykovědců, konkrétně u pražských strukturalistů. Nabízí se také možnost blíže se seznámit s různými útvary současného polského jazyka, počínaje jazykem hovorovým, přes dialekty sociolekty až po regionální subvariety. V této souvislosti je důležitá role hovorového jazyka, jenž je v dnešní jazykové situaci primárním dorozumívacím prostředkem každodenní komunikace. Tento útvar používá většina polského národa, avšak v některých oblastech Polska si nadále udržuje silnou pozici nářečí. Tato jazyková situace však pomalu mizí, snad s výjimkou Slezska, především Horního Slezska, kde je nářečí rovnocenným jazykovým útvarem k hovorovému jazyku, částečně snad i ke kulturnímu dialektu. Někteří jazykovědci zabývající se touto problematikou dokonce tvrdí, že polské Slezsko je dvojjazyčné. Dále se můžeme dočíst o nářečí, o tom, co znamená samotný pojem nářečí, a jaké jsou hlavní rozdíly mezi kulturním dialektem a nářečím. V práci najdeme také vysvětlení funkce a kulturní hodnoty nářečí. Nářečí se někdy nesprávně označuje za druhořadý jazyk a jeho používaní je spojováno s nevzdělaností. Je to však mylná domněnka. Oba útvary se totiž rozvíjejí samostatně a rovnocenně v rámci komunikačních potřeb svých uživatelů. Někdy dochází dokonce k tomu, že se celopolská varieta jazyka obohacuje o lexémy z dialektů a sociolektů, které mohou na aktuální komunikační potřeby reagovat rychleji a spontánněji než kodifikovaná podoba jazyka. Předmětem zájmu autora práce jsou také regionalismy, které se v Polsku vyskytují v pěti základních oblastech: varšavské, krakovské, poznaňské, slezské a bialostocké. V této čís

Abstract:

ti práce jsou uvedeny také vybrané lexikální regionalismy z oblasti Varšavy, Krakova a Poznaně, které jsou seřazeny do přehledné tabulky. Nejsou zde však zaznamenány regionální formy z oblasti Slezska, protože jejich výskyt je velmi ojedinělý. V další části práce je vysvětlen pojem dialektografie, popsán předmět jejího zájmu a jeho vztah k celopolské varietě jazyka. V této části můžeme také najít srovnaní pojmu dialektografie a dialektologie. Stručně bychom mohli vysvětlit tento rozdíl následujícím způsobem: dialektologie se zabývá geografickým rozrůzněním jazyka, tj. výzkumem a vědeckým popisem nářečních skupin a konkrétních nářečí, přičemž přihlíží i k historickému vývoji jednotlivých nářečních jevů a mimojazykovým činitelům. Naproti tomu dialektografie si v pojetí K. Dejny klade za cíl popsat co nejúplněji nářeční stav panující na daném území, a to bez ohledu na historický vývoj jazyka na daném teritoriu. Takové popisy mají nejčastěji podobu kartografických děl, slovníků, souborů nářečních textů apod. Následně je představen vývoj polské dialektologie jako samostatné jazykové disciplíny. Její rozvoj nebyl zdaleka tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jazykovědci museli nejdříve vymyslet systém, který jim umožní získávat informace a materiály pro další výzkum dialektů. Nejvíce se zde uplatnila metoda tzv. lingvistického zeměpisu a vzájemného srovnání slovní zásoby jednotlivých dialektů. K výzkumu dialektů vedl i zájem o lidovou kulturu, který lze pozorovat již od začátku 19. století a který stál také u zrodu etnografických výzkumů. Teprve ve 20. století však dochází k masivnímu rozvoji dialektologie jako jazykovědné disciplíny, a to hlavně díky K. Nitschovi, jenž použil pro svůj výzkum v té době zcela novou metodu – výzkum v terénu. Doslova tedy chodil ode vsi ke vsi a sepisoval slova typická pro danou oblast, a tímto způsobem určoval hranice jejich výskytu. Ze začátku nebyl o dialektologii mezi jazykovědci velký zájem a velmi obtížně se prosazovala, ale později se rozšířila natolik, že je dnes chápána jako zcela samostatná jazykovědná disciplína. V následující části práce se dočteme o jazykových vlastnostech polských dialektů. Předmětem zájmu je zde např. přízvuk. V této oblasti jsou rozdíly mezi dialekty a celopolskou varietou jazyka velmi ojedinělé. Až na výjimky mají oba jazyky přízvuk na předposlední slabice. V nářečí Těšínského Slezska, v oblastech Jablunkova a Podhalí a v nářečí severokašubském je přízvuk na první slabice slova. Dále se autor soustřeďuje na vokalický a konsonantický systém dialektů. Zmiňuje se např. o samohláskách -i, -y*. Samohláska -i se vyslovuje stejně v nářečí i v celopolské varietě polštiny. Naopak samohláska -y se vyslovuje v nářečí často úplně odlišně. Dalšími samohláskami, o kterých było nutno se zmínit, jsou -e, -ė. Ve většině polských nářečí můžeme nalézt -e zúžené, které se vyslovuje jinak než základní alofon samohlásky -e. Zúžené -e není však ve všech nářečích stejně vyslovováno. V některých se zachovala stará staropolská forma, v jiných -e zúžené naopak zaniklo. Další část práce je věnována samohláskám -o a -ȯ. Ve většině polských nářečí se -o vyslovuje jako -ṷo, to znamená, že je labializováno. Samotná labializace probíhá nejčastěji na začátku slova. Následně se můžeme dočíst o samohláskách -a, -ȧ, které na rozdíl od celopolské variety jazyka mají v polských nářečích dvě formy. Je to takzvané -a čisté a zúžené. Dále jsme seznámeni se samohláskami nosovými (nosovkami), u kterých nelze změny vymezit přesně regionálně. Rozdíly ve výslovnosti se totiž liší oblast od oblasti a jsou vzájemně promíchané. V oblasti konsonantického systému se práce zmiňuje mj. o souhláskách alveolárních (předopatrových) a zadopatrových. Jevem, který je přímo spojen se souhláskami předopatrovými je tzv. mazuření, které je typické pro mazovskou oblast, ale setkat se s ním můžeme také v Malopolsku a na části území Slezska. Mazuření je vyslovování sykavek š, ž, č, dž jako s, z, c, dz, je výsledkem tendence směřující ke zjednodušení tří staropolských sykavkových řad. Jsme rovněž seznámeni se souhláskami -n, -ń a také se souhláskami retnými. Retozubné -v vyskytující se v celopolské varietě polštiny se v polských nářečích vyskytuje v podobě -w nebo -u. V závěru této části práce je zmíněna také problematika výslovnosti souhláskových skupin a jev mezislovní asimilace. Problematikou skloňováni podstatných jmen se zabývá další část. Skloňováni podstatných jmen probíhá stejně jak v celopolské varietě polštiny, tak i v polských nářečích. Ovšem i zde bychom našli několik výjimek, jako například používaní archaických koncovek nebo tvoření nových forem, které nejsou součástí systému celopolské flexe. Kromě ohýbání substantiv je stručně nastíněna také problematika flexe přídavných jmen, zájmen, číslovek a sloves v polských nářečích. Následně je stručně popsán vznik a tvoření slov v polských nářečích. Avšak tato problematika je nejméně prozkoumanou oblastí v polských nářečích vůbec. Slovní zásoba polských dialektů je vesměs stejná jako u celopolské variety polštiny, avšak zároveň je nutno zmínit i existenci čistě nářečních lexémů. Na informace o slovní zásově navazuje část věnovaná nářeční skladbě. V části s názvem „Dialekt małopolski i śląski“ jsou soustředěny informace o základních jazykových vlastnostech dialektu malopolského a slezského. U většiny jazykových jevů jsou také uvedeny příklady, které umožňují srovnat je se stavem v celopolské varietě jazyka. V poslední části této práce najdeme vybraná slova z prací psaných částečně malopolským a slezským dialektem s uvedením odpovídajícího ekvivalentu v celopolské varietě polštiny. U většiny slov najdeme i krátké kontexty jejich použití. Tato část práce obsahuje i kratší texty v příslušném dialektu s provedenou analyzou hlavních nářečních znaků.

Klíčová slova

polský, dialekt, celopolské, varietě, polského, jazyka, malopolský, slezský, fonetika, ortografie, flexe, polish, dialects, language, Littele Polish, Sielesian, phonetics, ortography, inflexion

Jazyk práce: polština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 3. 6. 2008

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 11. 6. 2008
• Vedoucí: Mgr. Roman Madecki, Ph.D.

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Magisterský studijní program / obor:
Filologie / Polský jazyk a literatura