Alnus glutinosa, způsoby a možnosti jejího využití v rekultivační praxi

Michaela Bejrová

Bakalářská práce

Alnus glutinosa, ways and use in reclamation practice

Anotace:

Olši lepkavou zařazujeme do čeledi břízovité (Betulaceae). Dorůstá výšky 25 až 35 m dle stanoviště. Je rozšířena po celé Evropě, západní Asii a severní Africe, dále byla introdukovaná do severní a jižní Afriky, Jihoafrické republiky a na Nový Zéland. V České republice je rozšířena do 980 m n. m. Koruna u olše lepkavé je široce kuželovitá či válcovitá s přímým kmenem. Kůra je zelenohnědá a lesklá borka je stářím rozpukaná a má červenohnědou barvu. Letorosty jsou v mládí lepkavé s krátkými a stopkatými pupeny. Na větvičce jsou listy spirálně postavené, oboustranně zelené a na vrcholu mírně vykrojené. Na podzim nemění barvu a opadávají i přesto, že jsou stále zelené. Kvete v březnu až dubnu před rašením listů jednopohlavními květy, které jsou zároveň i jednodomé. Poté se vyvíjejí malé šištičky, jež zůstávají na větvičce až do příštího jara. Semena dozrávají v říjnu až listopadu, klíčí na vegetačním povrchu či na volné půdě. Olše lepkavá je též silně alergenní rostlinou. Její dřevo dobře odolává vodě, a proto bylo v minulosti hojně využíváno na základy staveb. Kořenový systém je plastický. Vývoj kořenů závisí na půdě a výšce hladiny spodní vody. Součástí kořenové soustavy je symbióza aktinomycetů z rodu Frankia, které poutají vzdušný dusík do formy přístupné rostlinám. Olše lepkavá je nenáročnou dřevinou, jež zvládá v letních měsících teploty do 44 oC a v zimních měsících teploty až do –54 oC, aniž by došlo k poškození. V mládí snese jen mírné zastínění. Nejvíce jí vyhovuje poloha s dostatkem až nadbytkem vody, přičemž velmi citlivě reaguje na změnu hladiny podzemní vody. Je tolerantní k chudým půdám a nízkému pH. Nejlépe se jí daří v hlubokých minerálně bohatých a hlinitých půdách. Její využití je rozšířené skoro ve všech oborech. V minulosti se používala v lidovém léčitelství, pro extrakci přírodních pigmentů ale i k topným účelům. V dnešní době se využívá zejména v truhlářství, nábytkářství, jako krajinotvorná dřevina a také jako dřevina vhodná pro zalesňování degradovaných půd a postindustriálních lokalit. Olše lepkavá dokáže hromadit v kořenech měď, chrom, olovo, zinek a kadmium. Dále je často využívána pro upevňování břehů vodních toků a také na plochách s nadbytkem vody, kde tvoří přirozené porosty olšin. Řadí se mezi pionýrské dřeviny a v neposlední řadě je také hostitelskou dřevinou fytofágních organismů. V posledních letech je napadána plísní olšovou (Phytophthora × alni). Rekultivací zúrodňuje půdy poškozené a znehodnocené. Je to dlouhodobý proces s cílem vytvoření nové krajiny a hodnotného životního prostředí. Rekultivace mají několik fází, a to fázi přípravnou, důlně technickou, biotechnickou a postrekultivační. Způsoby rekultivací se dělí na biologické a technické, které jsou podrobně popsány v této práci. Plochy k rekultivaci se mohou také obnovit pomocí ekologické sukcese, jež se dále dělí na spontánní a nespontánní. Při těžební činnosti vznikají výsypky, které jsou z nadložních zemin a hornin s nedostatečným obsahem humusu a organických látek, též nazývány jako antropogenní půdy. Těžba též ovlivňuje krajinu, litosféru, hydrosféru, tepelnou bilanci a proudění vzduchu, biosféru a také sociosféru. Pro zbylou část práce byla vybrána výsypka Antonín u města Sokolov (Karlovarský kraj). Zde byl proveden výzkum pod názvem Využití multifunkčního potenciálu rekultivačního lesnického arboreta Antonín – Sokolov. Výsypka vznikla dosypáním lomu Antonín s celkovou rozlohou 165 hektarů a převýšením 48 m nad původní terén. V letech 1969 až 1974 zde bylo dokončeno ukládání nadložních hornin a

Anotace:

poté začala probíhat lesnická rekultivace pomocí dřevin, které jsou odolné k emisnímu zatížení, a i k cyprisovým jílům s lístkovitou odlučností. Olše lepkavá zde byla použita jako přípravná dřevina a to na 60 % plochy výsypky, nyní se nachází pouze na 10,2 %. Při porovnání vlastností výsypkového materiálu a odběrů pod olší lepkavou zde došlo ke zvýšení obsahu dusíku a draslíku, a naopak zde došlo ke snížení obsahu fosforu, vápníku, hořčíku a železa. Výsypka Antonín má využití hlavně pro výzkum, proto na výsypce vzniklo lesnické arboretum.

Abstract:

The common alder belongs to the birch family (Betulaceae). It grows to a height of 25 to 35 m depending on location. It is widespread throughout Europe, Western Asia and North Africa, and has been introduced to North and South Africa, RSA and New Zealand. In the Czech Republic it is found at up to 980 m above sea level. The crown of the common alder is broadly conical or cylindrical with a straight trunk. The bark is greenish-brown and shiny, which cracks and turns reddish-brown with age. Annual shoots are sticky when young, with buds on short stalks. Leaves are spirally arranged on the branch, green on both sides, with a slight wedge at the top. They don´t change color in autumn and fall although they are still green. The alder blooms in March to April, before the leaves have sprouted, with single-sex flowers, which are also monoecious. Small cones then develop, which remain on branch until the following spring. The seeds then ripen in October to November, germinating on the vegetation surface or open soil. Common alder is also a highly allergenic plant. The wood of the common alder is water resistant, which is why it was widely used for building foundations in the past. The root system is flexible, the development of roots depends on the soil and groundwater level. The root system includes symbiosis with actinomycetes of the Frankia family, which binds atmospheric nitrogen into a form accessible to plants. The common alder is a hardy tree, which can handle temperatures of up to 44 °C in the summer months and temperatures up to -54 °C in the winter months without damage; it can only tolerate moderate shade when young. It thrives best in locations with ample to excess water and is highly sensitive to changes in the groundwater level. It is tolerant of poor soils and low pH but thrives best in deep mineral-rich clay soils. It is widely used in almost all fields. In the past, the common alder was used in traditional medicine, for the extraction of natural pigments, but also for heating purposes. Nowadays it is used in carpentry and furniture making, as a landscaping element and as a tree suitable for the afforestation of degraded soils and post-industrial sites. The common alder can accumulate copper, chromium, lead, zinc and cadmium in roots. It is also often used to strengthen the banks of watercourses and forms natural stands in waterlogged areas. It is classed as a pioneer tree species and, last but not least, it is also the host of phytophagous organisms. In recent years, the common alder is at increasing risk from an algae-like organism called Phytophthora × alni. Recultivation restores the fertility of damaged and degraded soils. It’s a long-term process aimed at creating a new landscape with a high-quality environment. Recultivation includes several stages, namely the preparatory stage, the technical and mining engineering stage, the biotechnical stage and the post-recultivation stage. Recultivation methods are divided into biological and technical, which are described in this thesis in detail. Areas for recultivation can also be restored through ecological succession, which is further divided into spontaneous and non-spontaneous. During mining activity, spoil heaps are created consisting of overlying soils and rocks with insufficient amounts of humus and organic substances, which are also called anthropogenic soils. Mining also affects the landscape, lithosphere, hydrosphere, air heat balance, airflow, biosphere and sociosphere. The Antonín spoil heap near the City of Sokolov (Karlovy Vary Region) was chosen for the rest of this thesis. Research was carried out here under the title Utilisation of the Multifunctional Potential of the Recultivated Antonín – Sokolov Forest Arboretum. The spoil heap was created by backfilling the Antonín quarry, with a total area of 165 hectares and an elevation of 48 m above the original terrain. The deposition of overlying soil and rocks ended here in 1969 to 1974 and forest re

Abstract:

cultivation began using trees resistant to emissions, as well as cypress clays with foliation. The common alder was used here as a preparatory tree species for 60% of the spoil heap area but now is only found on 10.2%. When comparing the properties of spoil heap material and soil samples under the common alder, the levels of nitrogen and potassium increased, while conversely the level of phosphorus, calcium, magnesium and iron decreased. The Antonín spoil heap is mainly used for research and a forest arboretum was established on the site.

Klíčová slova

výskyt, vlastnosti, výsypky, rekultivační praxe, olše lepkavá

Keywords

sticky alder, presence, makings, hoppers, reclamation practice

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 2. 5. 2021

Obhajoba závěrečné práce

• Vedoucí: Ing. Miroslav Kunt, Ph.D.

Česká zemědělská univerzita v Praze

Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů

Bakalářský studijní program / obor:
Zahradnictví / Zahradní a krajinářské úpravy