Pakt čtyř velmocí (1932-1933) jako prostředek italského revizionismu.

Mgr. Pavlína CIVÍNOVÁ

Disertační práce

Koncepce dohody o spolupráci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie/The Concept of the Agreement on Cooperation between Great Britain, France, Germany and Italy

Anotace:

Pakt čtyř velmocí, který Benito Mussolini navrhl v březnu 1933, měl představovat spolupráci Velké Británie, Francie, Itálie a Německa. Mussolini myšlenku kooperace poprvé zmínil ve svém projevu před podporovateli v Turíně na podzim roku 1932, ovšem tehdy ještě neměla obrysy konkrétní dohody. Obhajoval spojení čtyř západních zemí jako přirozené a vyplývající z jejich členství ve Společnosti národů. Italský vůdce svým návrhem deklaroval snahu o zajištění politické stability a míru v Evropě alespoň na deset let. V kontextu současného vnímání nám může znít účel Paktu čtyř jako samozřejmým cílem poválečné evropské politiky, tudíž může vyvstat otázka o nadbytečnosti navržené dohody o spolupráci západních mocností. Musíme si však uvědomit, v jaké situaci se Evropa po válce, a zejména ve třicátých letech 20. století, nacházela. Při vědomí politického ovzduší roku 1933 a motivů tehdejší italské zahraniční politiky dával Mussoliniho návrh smysl. Evropský kontinent se totiž s příchodem třicátých let 20. století potýkal nejen s negativními důsledky hluboké hospodářské krize, ale také s nevyřešenými otázkami ohledně kolektivní bezpečnosti a odzbrojování. Když po konci první světové války vznikla Společnost národů, vytkla si za jeden ze svých cílů zabývat se řešeními, které přispějí k evropské bezpečnosti a všeobecnému odzbrojení zemí. Ostatně byl to Pakt Společnosti národů, který ve svém článku 8 tvrdil, že pro udržení pořádku a míru v poválečné Evropě bude nezbytné odzbrojit všechny národní armády, stejně jako byly mírovými smlouvami odzbrojeny poražené státy. Ovšemže metody měly být postupně navrženy a přijaty v rámci činnosti Společnosti národů, plány na odzbrojení vznikaly ale i mimo ni. Přestože političtí představitelé jednotlivých zemí veřejně deklarovali společný zájem na dosažení kolektivního odzbrojení a bezpečnosti, partikulární národní zájmy bránily najít společné řešení. K jeho nalezení nepřispěly ani dvě odzbrojovací konference, které se konaly symbolicky v Ženevě, sídle Společnosti národů. Mussoliniho Pakt čtyř velmocí měl být řešením na tyto evropské problémy.

Abstract:

The Four-Power Pact, proposed by Benito Mussolini in March 1933, was to represent the cooperation of Great Britain, France, Italy and Germany. Mussolini first mentioned the idea of cooperation in a speech to supporters in Turin in the autumn of 1932, but at that time it did not yet have the outlines of a concrete agreement. He advocated the union of the four Western countries as natural and resulting from their membership of the League of Nations. With his proposal, the Italian leader declared his desire to ensure political stability and peace in Europe for at least ten years. In the context of current perceptions, the purpose of the Pact may sound to us like an obvious goal of post-war European policy, hence the question may arise about the redundancy of the proposed agreement on cooperation between the Western powers. However, we must remember the situation in which Europe found itself after the war, and especially in the 1930s. Aware of the political climate in 1933 and the motives of Italian foreign policy at the time, Mussolini's proposal made sense. After all, as the 1930s approached, the European continent was faced not only with the negative consequences of a deep economic crisis, but also with unresolved issues regarding collective security and disarmament. When the League of Nations was formed after the end of the First World War, one of its objectives was to address solutions that would contribute to European security and the general disarmament of countries. Indeed, it was the Covenant of the League of Nations which, in its Article 8, asserted that in order to maintain order and peace in post-war Europe it would be necessary to disarm all national armies, just as the defeated states had been disarmed by peace treaties. Of course, the methods were to be gradually devised and adopted within the framework of the activities of the League of Nations, but plans for disarmament were also being made outside it. Although the political leaders of each country publicly declared a common interest in achieving collective disarmament and security, particular national interests prevented a common solution. Even the two disarmament conferences held symbolically in Geneva, the seat of the League of Nations, did not contribute to finding one. Mussolini's Four-Power Pact was supposed to be the solution to these European problems.

Klíčová slova

Pakt čtyř velmocí, Dohoda o spolupráci čtyř západních mocností, Velká Británie, Francie, Itálie, Německo, Malá dohoda, Polsko, Mussolini, Beneš, MacDonald, Simon, Jouvenel, Daladier, Paul-Boncour, Titulescu, odzbrojovací konference v Ženevě, Společnost národů, odzbrojovaní, kolektivní bezpečnost, mír, revizionismus

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 9. 3. 2023

Zveřejnit od: 31. 12. 2999

Obhajoba závěrečné práce

• Vedoucí: Doc. PhDr. Lukáš Novotný, Ph.D.

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI

Fakulta filozofická

Doktorský studijní program / obor:
Historické vědy / Historie