Analýza BioShocku Infinite: Mainstream a komplikovaná forma

Bc. Martin Komárek

Bakalářská práce

BioShock Infinite Analysis: Mainstream and Complicated Form

Anotace:

Po vzoru klasických naratologů v rámci game studies se má práce soustředí na analýzu BioShocku Infinite pomocí neoformalistického přístupu původně určeného pro film. Přestože toto dílo v mnohém dostává konvencím svého žánru (narativní first-person střílečka určená pro širokou veřejnost) a slavilo u cílového publika úspěch, bylo mimoto uznáno také pro své výjimečné narativní a stylistické kvality a pro svou náročnost na percepci. Se zájmem odhalit, jak BioShock Infinite dosáhl svého úspěchu u obou skupin publika, jsem se primárně soustředil na komplikovanou formu. To mě dovedlo k objevení dichotomické charakteru hry, který sestává ze dvou souborů odlišných narativních strategií a stylistických postupů, kdy se každý váže k jiné úrovni příběhu. První ze souborů, jednodušší na percepci a vyhovující konvencím žánru, vypráví příběh o Columbii a udržuje hráče zainteresovaného. V opozici k tomu existuje druhý soubor strategií, který je spjatý s příběhovou linkou na vyšší narativní úrovni Bookerovy reality, klíčovou pro konstrukci fabule BioShocku Infnite jako celku. Ten je naopak percepčně velmi náročný a klade vysoké nároky na uživatelovu aktivitu. Má analýza zkoumá oba soubory strategií, místa jejich střetu, a zabývá se vzniklými následky, což vede k určení dominanty, jak je ostatně ukládá neoformalistický přístup. Dominanta je nalezena v konfliktu obou souborů strategií, kdy se BioShock Infinite snaží mást uživatele nastavením neadekvátně nízkých požadavků na jejich aktivitu pomocí percepčně méně náročné části díla. Tato teze je následně ověřena aplikací na všechny úrovně díla: lokální i globální; narativní, stylistickou i tematickou. To je nezbytné pro důkaz, že toto je skutečnou dominantou BioShocku Infinite. Dílo je nakonec vystaveno srovnání s relevantními zástupci videoherního i filmového média, abychom mohli určit jeho pozici a jasně pojmenovat narativní a stylistické kvality, které tento titul činí výjimečným. V rámci neoformalistických nástrojů se ve své práci věnuji také gameplay. Nicméně v souladu s kritikou a jinými analýzami i já shledávám gameplay jako upozaděný a podřízený jiným aspektům díla. Ve většině případů gameplay slouží percepčně méně náročné části BioShocku Infnite; udržuje hráčův zájem a podporuje jeho postup.

Abstract:

In the tradition of classical narratologists of games studies, my thesis focused on the analysis of BioShock Infinite through the, originally meant for film, neoformalist approach as developed by Kristin Thompson and David Bordwell in their works. Although the title follows many conventions of its genre (narrative first-person shooter aimed towards mainstream audience) and satisfied the target audience, it's been also praised for its exceptional narrative and stylistic qualities and high perceptual demands. Interested in how BioShock Infinite achieved success with both of these audiences, for its distinctive role, I focused mainly on the complicated form. Primarily, this uncovered a dichotomic character of the game, two different sets of narrative strategies and stylistic techniques which both bind to different levels of story. First of the sets, the one easier for perception and complying with the genre conventions, unfolds the story of Columbia and keeps users engaged. On the other hand, the second one, related to structurally higher story of Booker's reality and thus crucial for the fabula of BioShock Infinite as a whole, is very difficult to perceive and demands high user activity. My analysis studies both of these sets of strategies, where they clash, and looks into the outcome which leads to establishing a dominant as it is sought after within the neoformalist approach. The dominant is found in the conflict of these sets of strategies as BioShock Infinite deceives its users by setting inadequately low requirements on their activity through the less perceptually demanding part of the work. The theory is then tested on all levels of the work: both local and global; narrative, stylistic, and thematic. This is necessary to prove that this is, in fact, a dominant of BioShock Infinite. Finally, the title is also compared to others from relevant representatives of both videogame and film media to determine its position and to establish what narrative and stylistic qualities exactly make this title exceptional. In my thesis, I also touch a subject of gameplay within the means of neoformalist tools. However, in agreement with the critics and other analysts, I also find gameplay to be muted and subordinated to other aspects of the work. Mostly, the gameplay serves the perceptually less demanding part of BioShock Infinite; it keeps the user engaged and encourages his or her progress.

Klíčová slova

neoformalistická analýza, neoformalist analysis, bioshock infinite, complicated form, komplikovaná forma, videohra, videogame, mainstream

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 7. 1. 2015

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 2. 2. 2015
• Vedoucí: Mgr. Šimon Bauer

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Bakalářský studijní program / obor:
Obecná teorie a dějiny umění a kultury / Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury