Vznik "studené války" v americké historiografii zahraničních vztahů USA

Mgr. Vít Klepárník, Ph.D.

Disertační práce

Origins of the "cold war" in american historiography of US foreign relations. Analysis of the interpretations’ transformations in american historiography from 40’s to present

Anotace:

Předložená dizertační práce analyzuje transformace historické interpretace „studené války“ amerických historiků zahraničních vztahů USA od 2. poloviny 40. do poloviny 70. let. Obecněji má za cíl celkové interpretační shrnutí problematiky interpretace „studené války“ v americké historické literatuře od 2. poloviny 30. let do současnosti a částečně chce podat i souhrnný pohled na americkou historiografii zahraničních vztahů Spojených států. Prvním cílem práce je konceptualizace tohoto podoboru amerických dějin a historické (a literární) produkce v americké historiografii. Druhým cílem je systematičtější porozumění proměnám interpretace vzniku „studené války“ během desetiletí po skončení 2. světové války. Interpretace vzniku „studené války“ jsou frekventovaně rozčleňovány a klasifikovány na „tradicionalistické“ (někdy také „ortodoxní“), „revizionistické“ a „postrevizionistické“, později též na „korporativní“, světového systému, kulturní či jiné. Práce argumentuje názor, že tato klasifikace je založena na optimistickém „modelu fází“, je rigidní a nehodí se pro představení relativní plurality historiografie a literatury o „studené válce“ v konkrétním čase. Rozdíly v historiografické produkci a historiky autoři označují např. termíny „skupiny badatelů“ (Graebner), „interpretace“ a „historiografické školy“, „odlišné přístupy“ či „distinkce“ (Combs) a „měnící se perspektivy“ (Dumbrell a Leffler). Práce argumentuje názor, že vágnost a vnitřní diferenciaci kategorií jako „tradicionalismus“, „revizionismus“ atd. lépe vyjadřují široké termíny historiografická či interpretační „tendence“ nebo „odlišný přístup“. Předložená práce charakterizuje základní ideologická a praktická východiska poválečné literární tvorby a klade je do minimálního sociálního kontextu historického a mezinárodně-politického myšlení během 40., 50., 60. a 70. let a stručně též během následujícího období. Celkově pojednává o pracích několika desítek autorů. S využitím metodologických rozdílů a filosofických předpokladů a pomocí modelu se třemi kategoriemi historického myšlení, motivacemi, cíly a úmysly a odpovědností či vinou obou hlavních poválečných protagonistů – Spojených států a Sovětského svazu – potom detailněji strukturuje tvorbu více než desítky vybraných autorů. V tomto smyslu práce metodologicky kombinuje částečně perspektivu metodologií (stavu oboru) a konkrétních interpretací. Výsledná struktura opřená o jednotlivé autory a jejich seskupení je založena na určitém druhu generalizace a reflektuje McCormickovy, Wiseho a Kudrnovy argumenty, že základem historického myšlení jsou „sociální systémy“. Toto zjištění předpokládá určitou analogii metodologických a ideologických rozdílů mezi jednotlivými autory. Hodnocení historických interpretací americké a sovětské (případně i dalších) politik ve vzniku „studené války“ je v práci založeno na dvou normativních předpokladech. Za prvé, práce předpokládá existenci implicitní kontinuity myšlení mezi starší a mladší liberální historiografií, „ortodoxií“ a „postrevizionismem“ na jedné straně a levicovým „revizionismem“, „korporatismem“ 80. let a mnoha mladšími kulturními historiky na druhé straně. Za druhé, práce postuluje názor, že navzdory významnému vlivu levicového „revizionismu“ a akademických kritiků na historickou profesi, jsou stále v opozici vůči „vládnoucí“ – hegemonní nebo dominantní – interpretaci vzniku „studené války“, která se zakládá na širokém ospravedlňování americké role ve „studené válce“. 2. kapitola práce analyzuje formování americké percepce Sově

Anotace:

tského svazu na základě interpretace aktivit představitele ministerstva zahraniční George F. Kennana. Kennan formuloval image vytrvale expanzionistického Sovětského svazu, který usiluje souběžně o ideologickou expanzi i imperiální nadvládu. Jeho pojetí podstatně ovlivnilo následující generace historiků a jejich prací. Kapitoly III., IV. a V. se zabývají historiografickými tendencemi „tradicionalismem“, „revizionismem“ a „postrevizionismem“. Třetí kapitola se zaměřuje na „tradicionalistickou“ produkci od poloviny 60. let, v jejímž základu nalézá transformaci dominantních idejí o zahraničních vztazích v průběhu 2. světové války („internacionalismus“) a reformu a proměnu amerického liberalismu (někdejšího „progresivismu“) a konzervatismu. V závislosti na charakteru sovětské „hrozby“, přiměřenosti americké politiky a jejím hodnocení text kapitoly rozlišuje čtyři skupiny autorů: předchůdce Nové pravice, liberální „ortodoxní“ autory, takzvané politické realisty a liberální „dvorní“ autory. Zejména v případě Nové pravice a liberální historiografie kapitola zmiňuje také vliv sovětských studií („sovětologie“) na historiografii zahraničních vztahů. Text ukazuje, že se dominantní poválečná liberální „ortodoxní“ historiografie autorů Bemise, Perkinse, Baileyho, Pratta ad. zformovala souběžně s útoky části americké pravice na Rooseveltovu a Trumanovu administrativu z důvodu jejich údajného usmiřování a ústupků Sovětskému svazu, ačkoliv byla do jisté míry paralelou těchto útoků. Text obecně zdůrazňuje, jak výrazně poválečnou historiografii ovlivnil „politický realismu“ autorů, jakými byli Niebuhr, Morgenthau a Kennan, kteří kritizovali domnělý „moralismus“, „utopismus“ nebo „legalismus“ americké politiky a její přílišnou ideologizaci. Kapitola však argumentuje tezi, že navzdory své kritice tito „realisté“ do značné míry přijali „ortodoxní“ interpretaci vzniku „studené války“ – podobně jako mladší liberální historikové. Cestu pro částečné překročení starší „ortodoxní“ historiografie otevřeli mladší liberální „dvorní“ autoři jako Feis a autoři kolem Kenta R. Greenfielda podílející se na archivním výzkumu, jenž postupně rozbil názor, že Rooseveltovo domnělé „zanedbání“ průběhu války mělo zásadní dopad na vznik „studené války“. Kapitola přitom ukazuje, že ani tito liberálové nezpochybnili podíl a odpovědnost za vznik konfliktu připisované dosavadními autory Sovětskému svazu. IV. kapitola práce pojednává o liberálních a levicových kriticích americké politiky, které práce v normativním ohledu chápe a označuje jako „dissent“ v historické profesi. Text se nejprve zaměřuje na vymezení pojmu „revizionismus“ a podle přístupu a předpokladů klasifikuje levicové „revizionisty“ na „radikální“ a levicově-liberální“. Kapitola ukazuje, že se rané poválečné kritiky americké politiky od natolik odlišných autorů, jakými byli Charles A. Beard , I. F. Stone, Denna F. Fleming, Fred W. Neal či Charles W. Mills lišily politickým pozadím, předpoklady a postoji ve vztahu k americké a sovětské politice. Text ukazuje, že skutečná diskuse o americké politice vznikla teprve v letech 1964-1965 ve spojení s „vietnamskou“ válkou a pracemi Davida Horowitze a Gara Alperovitze. Ústřední pozornost věnuje tato kapitola vlivné wisconsinské „revizionistické“ škole a osobnosti Williama A. Williamse. Rýsuje Williamsovu perspektivu amerických dějin a analyzuje stěžejní pasáže jeho průlomové práce Tragédie americké diplomacie, jež rozvila mýtus „naivních“ a defenzivních amerických činitelů. Text ukazuje, že Williamsovi nástupci jako Gardner, LaFeber, Paterson a mnozí další se lišili relativní váhou poskytnutou roli osobnosti a strukturálním prvkům a také ekonomickým, ideologickým a politickým vlivům na americkou politiku. Závěr kapitoly provádí stručnou sondu do vlivu některých levicovo-liberálních kritiků na analýzu domácí americké poválečné politiky. Práce argumentuje obecně názor, že levicový „revizionismus“ si udržel značnou akademickou důvěryhodnost, ale od 70. let byl postupně tlumen tzv. postrevizionismem. V. kapitola práce sleduje rozvoj liberální interpretace, tzv. postrevizionismu do poloviny 70. let. Text ukazuje, že „postrevizionismus“ se pokusil překročit hlavní rozdíly mezi „ortodoxními“ autory a levicovými „revizionisty“ 60. let. Jeho stoupenci sledovali postoje Kennana, Lippmanna a Morgenthaua a syntetizovali je s poznatky mladších liberálních historiků. „Postrevizionisté“ částečně souhlasili s kritikou ze strany levicových „revizionistů“ a odmítali globální „křižácký“ antikomunismus a přílišný protirevoluční intervencionismus a sovětské jednání vnímali jako snahu zajistit si národní zájmy a bezpečnost. Přesto tito autoři nepřijali názor, že Spojené státy sdílí stejnou anebo větší odpovědnost za vznik konfliktu. Kapitola analyzuje zejména práce Arthura M. Shlesingera, Jr., Adama Ulama, Johna L. Gaddise, George C. Herringa, Jr. a Lynn E. Davies, jejichž společné charakteristiky spatřuje v omezeném a převážně pasivním zapojení Spojených států amerických v regionu Východní Evropy (a jinde) a v důrazu na domácí a byrokratické překážky údajně omezující politické alternativy amerických činitelů. Kapitola věnuje také pozornost ambivalenci a konzervativnosti „postrevizionismu“ zejména na příkladech z americké „sovětologie“. IV. kapitola hrubě sumarizuje hlavní interpretační tendence historiografie 80. a 90. let. Naznačuje, že spočívaly v rozvoji „postrevizionismu“, obnově geopolitiky jako interpretační kategorie, oživení konzervativní a starší „ortodoxní“ interpretace a nástupu tzv. korporatismu jako alternativy dominantního „postrevizionismu“. V téže době se také objevila „teorie světového systému“ a v historiografii se prosadil se lingvistický a kulturní obrat. Rozpad „Východního bloku“ a údajné americké vítězství ve „studené válce“ vedlo k rozvoji amerického „triumfalismu“ a poslední vlně „nového promýšlení“ konfliktu. Kapitola naznačuje, že toto „nové promýšlení“ podporovalo studium sovětské ideologie, oslabilo dominantní „postrevizionismus“ a oživilo starší „ortodoxní“ interpretaci. Závěr práce rekapituluje předpoklad o konceptualizaci americké historiografie zahraničních vztahů i oba normativní předpoklady. Poukazuje na existenci ideologické a názorové kontinuity mezi starší a mladší historiografií, „ortodoxíí“ a „postrevizionismem“ a argumentuje názor, že „postrevizionismus“ nebyl nadřazenou syntézou levicového „revizionismu“ a jako celek jej neintegroval. Text naopak ukazuje, že bádání hlavního proudu spíše integrovalo některé „revizionistické“ prvky a zůstalo blízké liberálům ovlivněným „realismem“. Předpoklad o přetrvání dominantního nebo hegemonického výkladu „studené války“ závěr práce podepírá argumentem, že historiografie zahraničních vztahů je stále jedním z nejkonzervativnějších proudů amerických dějin, v němž převládá nacionalistická perspektiva. Ve shodě s tím levicové „revizionistické“ a kritické interpretace sice neskončily s pádem „Železné opony“ ale ani nedominují. Dokonce i v době svého zenitu na přelomu 60. a 70. let byly pouze minoritou. Toto zjištění závěr klade do souvislosti s ideologickým názorovým spektrem ve Spojených státech, kde jsou „ne-liberální“ argumenty jako klasický konzervatismus nebo anarchismus a socialismus ignorovány anebo reprezentovány jako „ne-americké“. Proměny bádání hlavního proudu ve Spojených státech souvisí s polarizací mezi liberálním a konzervativním křídlem americké historiografie. Liberální politický teoretik Louis Hartz ale provokativně argumentuje, že obě tato křídla vycházejí z „liberálního“ konsenzu americké politické tradice, která u většiny Američanů rozvíjí ve vztahu k zahraničí touhu změnit lidi po americkém způsobu.

Abstract:

Submitted dissertation thesis analyzes transformations of cold war interpretations of American historians of United States foreign relations from the 2nd half of the 40s to half of the 70s. More generally it focuses on a complete interpretative summary of problems of the Cold War’s interpretation in an American historical literature from the second half of 30s till nowadays. Partly it tries to achieve a complete view on the American historiography of the United States foreign relations. The first goal of the work is a conceptualization of the subdiscipline and historical (and literary) production in the American historiography. Its second task is more systematic understanding of transformations in the interpretation of origins of the “Cold War” in the post-war decades. Interpretations of origins of the “Cold War” are frequently divided and classified as “traditionalist” (sometimes also “orthodox”), “revisionist” and “postrevisionist”, later also “corporatist”, world system, cultural and others. It’s argued that this classification is founded gnoseologically on an optimistic “phase model” and therefore is rigid. Dissertation argues that it does not suit for the presentation of relative plurality of historiography and literature about the “Cold War” in a concrete time. Historians label these distinctions by terms as “groups of researchers” (Graebner), “interpretations” and “historiographical schools”, “different constructions” and “distinctions” (Combs), “changing perspectives” (Dumbrell and Leffler). It’s argued that vagueness and inner differentiation of these categories express best wide terms as historiographical or interpretative “tendency” or a “different approach”. Submitted dissertation describes essential ideological and practical basis of a post-war literary output and puts it into minimal social context of historical and international relations thought during 40s, 50s, 60s, 70s and briefly also in subsequent years. Generally it deals with production of several tens of authors. Work structures in detail production of more than ten central authors by methodological differences and philosophical assumptions and by model with three categories of historical thought: motivations; aims and intentions; responsibility or blame of two major post-war protagonists – Unites States and Soviet Union. In this way work combines partly perspective of methodologies (state of field) and interpretations. Final structure is grounded on individual authors and their groups and it’s based on a certain type of generalization again and it reflects McCormick’s, Wise’s and Kudrna’s arguments that “social systems” are foundation of historical thought. This supposes certain analogy in methodological and ideological differences among individual authors. Appraisal of historical interpretations of the American and Soviet (possibly also other) policy in the origin of the “Cold War” is in a work founded on two assumptions. Firstly, it’s supposed implicit continuity of thought and succession among older and younger liberal historiography, “orthodoxy” and “postrevisionism” on the first side and left “revisionism”, “corporatism” of 80s and many other younger cultural historians. Secondly, in spite of the significant influence of left “revisionism” and academic critics it’s supposed that they are still in opposition to the “ruling” – hegemonic or dominant – interpretation of the origin of the “Cold War” which is based on wide vindicationism of the American role in the “Cold War”. Chapter II analyzes forming of American perception of Soviet Union through the activity of the official of the department of state George F. Kennan. He formulated image of persistently expansionary Soviet Union which struggled for ideological expansion along with imperial hegemony. Kennan’s conception took the shine out of the following generation of

Abstract:

historians and their research. Chapters III, IV and V deal with historiographical tendencies “traditionalism”, “revisionism” and “postrevisionism”. Chapter III focuses on “traditionalistic” production from the half of the 60s in whose foundation was the transformation of dominant ideas about foreign relations during the Second World War (“internationalism”) and reform and change of American liberalism (former progressivism) and conservatism. In dependence on character of Soviet “ threat”, adequacy of the American policy and its appraisal text of chapter distinguishes four groups of authors: predecessor of New right, liberal “orthodox” authors, so called political realists and Liberal “court” historians. I mention also influence of Soviet studies (“sovietology”) on historiography of foreign relations especially by New right and liberal historiography. It’s argued that dominant liberal “orthodox” historiography of historians Bemis, Perkins, Bailey or Pratt was forming simultaneously with attacks of part of the American right wing on Roosevelt’s and Truman’s administration because of its reconciliation and concessions to Soviet Union, although it was parallel of that attacks in some measure. It’s generally argued that postwar historiography was influenced markedly by political realism of Niebuhr, Morgenthau and Kennan who criticised presumed “moralism”, “utopism” or “legalism” of the American policy and its excessive ideologization but who accepted the “orthodox” interpretation in substantial measure. However, chapter argues thesis that in spite of their critique „realists“ accepted the „orthodox“ interpretation of origins of the „cold war“ – similarly to young liberal historians. Younger liberal “court” authors as Feis and authors around Kent R. Greenfield and John Snell opened a way for partial overcoming of the older “orthodox” historiography. These authors participated in the archive research which broke opinion that Roosevelt’s supposed “neglect” of the course of the war had significant impact on the origin of the “Cold war”. At the same time this part points out that these liberals don’t challenge share and responsibility in the origins of the „cold war“ that previous authors atributed to the Soviet Union. Chapter IV deals with liberal and left critics of the American policy who are in normative sense understood and labelled in the work as „dissent“ in the historiographic profession. Firstly, chapter focuses on define of the concept of „revisionism“ and according to the approach and assumptions classify left „revisionists“ according into „radical“ and „left-liberal“. Chapter demonstrates that early post-war critiques of the American policy of so dissimilar authors such as Charles A. Beard, I. F. Stone, Denna F. Fleming, Fred W. Neal or Charles W. Mills differed by political background, assumptions and attitudes to the American and Soviet policy. It’s argued that real discussion about the policy of the USA arose only in 1964-1965 in the connection with Vietnam War and works of David Horowitz and Gar Alperovitz. This chapter pays central attention to influential Wisconsin „revisionist“ school and personality of William A. Williams. It sketches William’s perspective of American history and analyses central parts of his groundbreaking work The Tragedy of American Diplomacy which broke the myth of „naive“ and defensive American officials. Text showes that William’s successors as Gardner, LaFeber or Paterson, Kolko and many others differed by relative weight given to a personality and stuctural elements and economic, ideological and political influences on the American policy too. The end of this chapter realizes a brief probe to the influence of some „left-liberal“ critics on the analysis of American post-war policy at home. Generally dissertation argues opinion that left „revisionism“ held significant academic credibility but since 70s was subdued by so called postrevisionism. Chapter V follows development of the liberal interpretation, so called postrevisionism, till half of the 70s. It’s argued that „postrevisionism“ tried to overcome main differences among „orthodox“ authors and left „revisionists“ of the 60s. Its adherents followed attitudes of Kennan, Lippmann or Morgenthau and synthesized them with knowledge of younger liberal historians. „Postrevisionists“ agreed partly with critique on the part left „revisionists“, rejected global anticommunist „crusade“ and excessive antirevolutionary interventionism. They understood Soviet actions as effort to ensure „national interests“ and security. However these authors did not accept opinion that the USA shared same or bigger responsibility for the eruption of the conflict. First of all chapter analyses chiefly works of Arthur M. Schlesinger, Jr., Adam Ulam, John L. Gaddis, George C. Herring and Lynn E. Davis whose common characteristic sees in the overwhelming passive action of the United States in a region of Eastern Europe (and elsewhere) and the emphasis on home and bureaucratic barriers supposedly reducing politic alternatives of American officials. Chapter pays attention to ambivalency and conservatism of „postrevisionism“ on the examples from American „sovietology“ too. Chapter VI summarises roughly main interpretation tendencies of historiography in the 80s and 90s. They consist in the developement of „postrevisionism“, restoration of geopolitics as an interpretative category, revival of the conservative and older „orthodox“ interpretation and the start of „corporatism“ as an alternative of dominant „postrevisionism“. In the same time theory of the world system developed and so called lingvistic and cultural turn also came about in historiography. Break-up of the „Eastern block“ and supposed American „victory“ in “cold war” led to American „triumphalism“ and the last wave of „new rethinking“ of the conflict. It supported study of Soviet ideology, weakened „postrevisionism“ and revived the old „orthodox“ interpretation. Conclusion of the work recapitulates assumption about conceptualization of American historiography of the foreign relations and both normative assumptions. It points out an ideological and opinion continuity between older and younger historiography, „orthodoxy“ and „postrevisionism“, and argues thesis that „postrevisionism“ was not superordinated synthesis and did not integrate left „revisionism“ as a whole. It’s argued that mainstream scholarship rather absorbed some left „revisionist“ elements and remained close to the liberals influenced by „realism“. Assumption of enduring of the dominant or hegemonic interpretation of the Cold War is testified by the fact that historiography of foreign relations is still one of the most conservative streams of the American history in which nationalistic perspective prevails. In accord with this left „revisionist“ and critical interpretations did not end with a fall of „Iron Curtain“, but they are neither dominant. They were only a minority in the historiography even at their zenith at the turn of the 60s and 70s. I put it to the relation with ideological and opinion spectrum in the United States where “un-liberal” arguments as classic conservatism or anarchism and socialism are ignored and repressed as „un-American“. Transformations of the mainstream research in the United States relate to the repeat of the polarization between the liberal and conservative wing of American historiography. But as liberal political theorist Louis Hartz argued provocatively, these two wings arise from „liberal consensus“ of the American political tradition that developes in majority of Americans toward foreign countries desire to change people according to a American way.

Klíčová slova

americká historiografie zahraničních vztahů USA, 2. polovina 20. století, odlišné historické interpretace a přístupy, proměny historiografie, tradicionalismus, revizionismus, postrevizionismus, liberalismus, konzervatismus, radikalismus vznik „studené války“, 40. léta, zahraniční politika, mezinárodní politika, mezinárodní vztahy, Spojené státy, Sovětský svaz, Stalin, Churchill, Roosevelt, Truman, american historiography of foreign relations of the United States, 2nd half of 20th century, different historical interpretations and approaches, transformations of historiography, traditionalism, revisionism, postrevisionism, liberalism, conservatism, radicalism, cold war origins, 40’s, foreign policy, international politics, international relations, United States, Soviet Union

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 6. 6. 2008

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 11. 6. 2008
• Vedoucí: doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc.
• Oponent: doc. PhDr. Marta Romportlová, CSc., PhDr. Edita Ivaničková, CSc.

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Doktorský studijní program / obor:
Historické vědy / Historie - obecné dějiny