From Rhetoric to Aesthetics: Wit and Esprit in the English and French Theoretical Writings of the Late Seventeenth and Early Eighteenth Centuries

Mgr. Klára Bicanová, Ph.D.

Disertační práce

Anotace:

Tato disertační práce se zabývá především anglickým termínem wit v jeho moderním i historickém kontextu. Dále se zabývá literárními a estetickými důsledky pojmů wit a esprit, a jejich použitím v teoretických spisech několik kritiků v období raně moderní Anglie a Francie. Práce má dva hlavní cíle. Prvním cílem je přehodnocení anglického pojmu wit, který je dnes považován za poněkud zastaralý výrazový prostředek historických poetických systémů, a prezentovat jej jako životaschopnou a užitečnou součást současného uměleckého diskurzu. Dále navrhuji rozšířit tradiční pojetí působení tohoto pojmu jako převážně verbálního a literárního prostředku, a chápat jej spíše jako estetický koncept než poetický prostředek založený na principech rétoriky. Druhým cílem této práce je poskytnout srovnávací výklad raně moderních anglických a francouzských teoretických textů zabývající se termíny wit a esprit. Předkládám myšlenky týkající se anglického termínu wit tak, jak byl používán v teoretických spisech v období mezi lety 1660 a 1710 s ohledem na jeho francouzský ekvivalent esprit, a ukazuji postupný vývoj podmínek od rétorického k estetickému vnímání pojmu v tehdejší literární kritice. Primární hypotézou této práce je, že pokud chápeme wit jako estetický termín, umožní nám to vnímat jeho působnost mnohem šířeji, což odhaluje jeho použitelnost a praktickou všudypřítomnost v současné umělecké teorii. Prvního cíle je dosaženo prostřednictvím synchronní studie zaměřené na systematické přehodnocení současných přístupů literární kritiky teorie vtipu a předložení řady příkladů, které dokládají, jakými způsoby lze termín použít v teoriích z jiných uměleckých oblastí. Druhého cíle je dosaženo pomocí diachronní komparativní analýzy textů tří francouzských a tří anglických autorů z druhé poloviny sedmnáctého a počátku osmnáctého století. Francouzské autory zastupují Dominique Bouhours, chevalier de Méré a Nicolas Boileau-Despréaux; anglické autory pak John Dryden, Alexander Pope a Joseph Addison. Hlavní část práce je tvořena třemi kapitolami, kterým předchází úvod; zakončena je závěrem a stručným shrnutím v angličtině a češtině. První kapitola je rozdělena do tří podkapitol: První podkapitola obsahuje chronologický přehled současných literárních studií, které se zabývají anglickým termínem wit, a reflektují různé přístupy k němu, ovlivněné jednotlivými proudy literární kritiky dvacátého století. V druhé podkapitole se zabývám vtipem jako estetickým prostředek. Nejdříve se soustřeďuji na problém definice vtipu, kde je mým záměrem dokázat, že definice vtipu, které jsou dostatečně široké, aby zahrnovaly chápání termínu i v jiných než literárních kontextech, jsou zároveň ty nejužitečnější a efektivní. Dále předkládám dva neliterární kontexty vtipu, které pokládám za významné nejen z pohledu současného pojetí termínu, ale také z hlediska textů, které jsou analyzovány v druhé a třetí kapitole. Prvním kontextem je gender: v této části sleduji způsob, jakým byl pojem wit spojován s jednotlivými genderovými kategoriemi v renesančním a restauračním období anglické literatury. Další kontext je spojitost termínu wit s pojmem vznešena, které je tradičně chápáno jako klasický estetický pojem. Zde je mým záměrem upozornit na podobnost některých charakteristických rysů těchto dvou pojmů. Za účelem prokázání široké škály způsobů, kterými může vtip operovat, představuji také tři specificky estetické kontexty, které mohou být spojeny s tímto termínem: pojem z oblasti výtvarného umění a etikety renesanční Itálie, známý pod názvem sprezzatura, dále sémiotický model divadla nav

Anotace:

ržený českým sémiotikem a divadelním teoretikem prof. Ivem Osolsobě a konečně sočasnou teorie her. Poslední podkapitola nejdříve poskytuje stručný pohled do renesanční rétoriky, z níž původní model vtipu vzešel, a představuje její hlavní předpoklady a prostředky, a následně popisuje historickou, filozofickou a kulturně-společenskou situaci ve Francii a Anglii sedmnáctého století. V druhé kapitole se zabývám diachronní analýzou děl francouzských kritiků Bouhourse, Méréa a Boileaua. První podkapitola je tvořena analýzou dvou textů Dominique Bouhourse – Les Entretiens d´Artiste et d´Eugène (1673) a La manière de bien penser les Ouvrages d´esprit (1688). Esprit tvoří jednu ze částí pojmového souboru v Bouhoursově estetice, která stojí v opozici k oficiální neoklasické dogmatické teorii literatury. Kromě termínu esprit je tato teorie založena na pojmech jako je-ne-sai-quoi, délicatesse a vznešeno. Charakteristickým znakem této teorie je rozostření hranice mezi literární a sociální sférou, které je typické pro raně novověké francouzské estetické teorie. Druhá podkapitola se zabývá pojmem esprit v textu Discours de l´Esprit (1677), jehož autorem je chevalier de Méré. I když z hlediska propojení literární a sociální oblasti života Méré zastává podobnou pozici jako Bouhours, jeho pojetí pojmu esprit se odvrací od ideálů kultivovaných urozenými návštěvníky módních salónů, jež charakterizují francouzskou kulturu sedmnáctého století, a namísto toho zdůrazňuje duchovní urozenost a vznešenost a souvislost pojmu esprit s přírodou a s autenticitou projevu a prožitku. Ve třetí podkapitole jsou analyzovány dva texty Nicolase Boileau – jeho překlad starořeckého spisu Le Traité du sublime a L´Art poétique (oba 1674). Pro Boileaua esprit představuje vrozený potenciál, myšlenkový materiál, který má básník k dispozici, ale také tvůrčí sílu: esprit je zděděný dar a zároveň soudnost. Boileau také vnáší do diskuse o pojmu esprit v kontextu literární kritiky a tvorby morální rozměr. Srovnáním L´Art poétique s jeho anglickou adaptací z roku 1682 sleduji rozdíly mezi francouzským a anglickým využití esprit v Boileauvých textech. Ve třetí kapitole se věnuji textům anglických autorů – Johna Drydena, Alexandera Popea a Josepha Addisona. V první podkapitole jsou analyzovány Drydenovy myšlenky týkající se pojmu wit. Vzhledem k tomu, že Dryden je považován za zakladatele moderní anglické literární kritiky, jeho snahy o systematickou formulaci teorie literatury a dramatu nebyly zcela úspěšné. Proto, ačkoli jeho zájem o vtip byl významný, jeho názory týkající se tohoto pojmu jsou rozptýleny v několika textech, převážně eseji, předmluvách k divadelním hrám a korespondenci. Druhá podkapitola se zabývá básní Essay on Criticism Alexandera Popea (1711), úvahou nad otázkami básnické produkce a ocenění psanou v hrdinském dvojverší. Popeova báseň, významně ovlivněná Boileaovým textem L´Art poétique se zabývá některými podobnými otázkami, především problémem vtipu jako průsečíku mezi morálními a estetickými hodnotami básnické tvorby a kritiky. Použití vtipu v básni anglického autora se nicméně zdá být úmyslně mnohem neurčitější a zároveň hravější, než v Boileauově případě, další rozdíl nacházím například v absenci diskuze o vtipu ve vztahu k vznešenému, která tvoří významnou část L´Art poétique. Přesto lze v obou textech nalézt podobnou duální teorii vtipu: pro Popea, stejně jako pro Boileau, pravdivý vtip představuje syntézu tvůrčího, iracionálního impulsu a síly, která tento impuls ovládá. Třetí podkapitola se zabývá teoriemi vtipu Josepha Addisona, vyjádřených v jeho příspěvcích do společenského časopisu The Spectator (1711), a v několika dalších, méně známých teoretických textech. Povaha Addisonova zájmu o vtip je charakteristická pro anglickou literaturu počátku osmnáctého století: kritik se snaží v první řadě najít rovnováhu dvou protichůdných vnitřních tendencí pojmu – jeho potenciální subverzivity, která jej posouvá do oblasti komična na jedné straně a racionální a seriózní jasnosti na straně druhé. Moje diskuze Addisonova pojetí vtipu se týká především debaty o literárním stylu, kde se snažím dokázat, že jeho názory na tento problém by neměly být zaměňovány s jeho požadavky na jednoznačnost jako hlavní rys textů jiné než fiktivní povahy, například stylu novinářského. Poslední podkapitola je srovnávací analýzou a shrnutím způsobů, kterými šest vybraných autorů používalo pojmy wit a esprit ve svých teoretických textech. Oba pojmy jsou většinou prezentovány jako normy korektnosti a etikety, známé také pod pojmem decorum, zároveň ale různí autoři zdůrazňují jejich odlišné rysy. Srovnání způsobů, jakými bylo autory zacházeno s pojmy wit a esprit mě také přivádí na myšlenku vztahu vtipu a vztahu jazyka. V závěru krátce shrnuji výsledky obou analytických kapitol, abych dokázala, že bylo dosaženo cílů stanovených v úvodu. Domnívám se, že textové analýzy provedených v druhé a třetí kapitoly diplomové práce svědčí o postupném vývoji vtipu jako poetického prostředku vycházejícího ze středověkého pojetí rétoriky k širšímu a pružnějšímu pojmu, který spadá do oblasti estetiky. Tento závěr potvrzuje oprávněnost mého návrhu přehodnotit moderní pojetí vtipu a považovat jej spíše za estetický koncept, činný v různých uměleckých teorií, než za úzce vymezený verbální prostředek, aktivníh pouze v oblasti literární tvorby a kritiky. Práci zakončuji návrhem několika oblastí výzkumu pro další zkoumání otázek spojených s vtipem.

Abstract:

This thesis deals primarily with the term wit and its modern and historical usage in literary and aesthetic theories. Further, it is concerned with the literary and aesthetic implications of the terms wit and esprit as they were theorized in critical writings of several authors of the early modern England and France. The thesis has two primary goals. The first goal is to re-assess the English concept of wit, nowadays regarded as an out-dated device of past poetic systems, and to present it as vital and useful part of the contemporary discourse. The second goal is to provide comparative reading of early modern English and French theoretical texts dealing with wit and esprit, respectively. Presenting ideas on the English term wit as employed in the theoretical writings in the light of its French equivalent esprit, I wish to demonstrate a gradual development of the terms from rhetoric to aesthetic. My primary hypothesis in this thesis is that when seen as aesthetic term, wit assumes a much wider scope of agency, revealing its pervasiveness and ubiquity in the contemporary artistic theories. The first goal is achieved through a synchronic study aimed at systematic revaluation of the current approaches of the literary criticism theories of wit and assembling a number of examples of how wit can be employed in theories other than those of literary style or expression. The second goal is carried out by means of a diachronic analysis of texts by three French and English authors of the latter half of the seventeenth and early eighteenth centuries – Dominique Bouhours, chevalier de Méré and Nicolas Boileau-Déspreaux, and John Dryden, Alexander Pope, and Joseph Addison. Prefaced by an introduction, the thesis comprises three chapters, followed by a conclusion, and a summary in English and Czech. The first chapter is divided into three subchapters: the first subchapter provides a chronological summary of the recent studies which dealt with the English term wit. From there, I move on to presenting wit as aesthetic term in the second subchapter. Exploring the problem of definitions of wit, my intention is to prove that those definitions of wit which are broad enough to consider the term in other than literary contexts, are the most useful and effective ones. Furthermore, I offer several contexts of wit which I find significant not only from the contemporary point of view, but also from the point of view of the texts which are analyzed in the second and third chapters. Thus, I present wit in context of gender categories, looking at the ways wit was associated with one or other category in the English Renaissance and Restoration literature and drama. I also attempt to link wit to the sublime in order to demonstrate similarity of some of their characteristic features, proving that our understanding of the former term benefits from its being seen as aesthetic concept. To demonstrate the wide range of ways in which wit can operate, I present three specific aesthetic contexts which can be associated with the term. The last subchapter of the first chapter provides a brief look into the relationship between wit and the Renaissance rhetoric, introducing its main premises and devices, followed by a historical account of the cultural, philosophical and social situation in France and England of the seventeenth century. The second chapter applies diachronic analysis to the works of Bouhours, Méré, and Boileau. In the first subchapter, Dominique Bouhours’s two texts - Les Entretiens d’Artiste et d’Eugène (1673) and La Maniére de bien penser dans les ouvrages d’esprit (1688) – are analyzed. Esprit emerges as one part of a set of terms in Bouhours’s aesthetic of suggestion. Apart from esprit, this theory is based on terms such as the je-ne-sais-quoi, délicatesse, and the sublime. The theory’s characteristic feature is that it confounds the boundaries between the literary and social sphere, which is typical for the early modern French

Abstract:

aesthetic theories. The second subchapter analyzes theories of esprit expressed mainly in Discours de l’Esprit (1677) written by chevalier de Méré. While occupying a similar to position to Bouhours in terms of the merging of the literary and the social, Méré’s ideas of esprit turn from the ideals of the polite circles, typical for the seventeenth-century French culture, and emphasize the spiritual elitism and connection of esprit to nature and unadorned authenticity of expression and experience. In the third subchapter Nicolas Boileau’s translation of Le Traité du sublime and L’Art poétique (both 1674) are analyzed. For Boileau, esprit represents innate potential, a mass of varied material in the poet, but also creative power: it is both an inherited gift and an act of judgment. Boileau also introduces the moral dimension into the discussions surrounding esprit in the context of literary criticism and production. Comparing L’Art poétique with its 1682 English adaptation, I trace the differences between the French and English usage of esprit in the texts. In the third chapter I turn my attention to the English authors. In the first subchapter, John Dryden’s ideas and opinions on wit are analyzed. As Dryden is considered a founder of the English modern literary criticism, his attempts at systematic formulating theories of literature and drama were not entirely successful. Therefore, although his interest in wit was significant, his ideas on it are scattered across several of his texts, mostly essays, prefaces to plays and letters. The second subchapter deals with Alexander Pope’s Essay on Criticism (1711), an essay in heroic couplets on the issues of poetic production and appreciation. Pope’s poem, influenced by Boileau’s L’Art poétique discusses some of the issues the French critic was concerned with, mainly wit as the point of intersection between the moral and the aesthetic. The third subchapter analyzes theories of Joseph Addison, expressed in his contributions to the Spectator (1711), as well as in several other, less known theoretical texts. Addison’s interest in wit is characteristic for the early modern English literature: it strives to balance wit’s inherent contradictory tendencies by curbing its potentially subversive jocularity and ambiguity with rational and earnest clarity. I discuss Addison’s take on wit mainly in connection to the dispute of the ambiguous versus unequivocal style of writing, trying to claim that his ideas on how literature works should not be confused with his requirements for texts of other than fictional nature, for example journalistic style. The last subchapter provides a comparative analysis of how wit and esprit were treated by the six selected authors. Both wit and esprit are presented as standards of correctness and decorum, both literary and social, with different authors stressing wit’s different features. In the conclusion I briefly inspect the findings of the two chapters of textual analyses in order to prove that they achieved the goals set in the introduction. In addition, I suggest several areas of research for further exploration of the questions associated with wit.

Keywords

wit, esprit, etymology, aesthetics, rhetoric, literary criticism, literary history, Dominique Bouhours, chevalier de Méré, Nicolas Boileau-Despréaux, John Dryden, Alexander Pope, Joseph Addison

Jazyk práce: angličtina

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 10. 1. 2011

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 24. 2. 2011
• Vedoucí: prof. Mgr. Milada Franková, CSc.
• Oponent: PhDr. Věra Pálenská, CSc., Mgr. Ema Jelínková, Ph.D.

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Doktorský studijní program / obor:
Filologie (čtyřleté) / Literární komparatistika