Bulharští Karakačani a usedlý život: dům, jméno a identita

Mgr. Gabriela FATKOVÁ

Disertační práce

Bulgarian Karakachans and sedentary life: house, name and identity

Anotace:

Karakačani jsou skupinou bývalých kočovných pastevců žijících dnes v Řecku a Bulharsku. Část žijící v Bulharsku byla usazena v 50. letech v procesu kolektivizace. Tato práce se zaměřuje na proměny sociální organizace, způsobů obživy a identit v rámci tohoto procesu socio-ekonomických změn. Bulharští Karakačani jsou společenstvím, které dnes drží pohromadě na základě představy někdejšího způsobu obživy kočovného pastevectví a představy vlastní výlučnosti, již vyjadřují konceptem "čistoty" jazykové, etnické i náboženské. Vědomí vlastní svébytnosti (a v určitých kontextech i nadřazenosti) přetrvává i mezi členy mladší generace nezávisle na postupné ztrátě menšinového jazyka a výlučného způsobu obživy. Můžeme si však v posledních letech povšimnout poklesu zájmu o činnost etnických organizací, na druhou stranu ale zvýšeného zájmu o vlastní etnicitu v poloze kategorizace a identity. Skupinová přináležitost je projevována na rovině symbolů například domácí literární tvorbou, budováním domácích muzeí, chovem karakačanských psů a shromažďováním artefaktů symbolizujících karakačanskou pasteveckou minulost. Po usazení byli zaměstnáni především v rámci jednotných zemědělských družstev v živočišné výrobě nebo jako nekvalifikovaní dělníci v továrnách. Po roce 1989 začali Karakačani pracovat v Řecku jako sezónní námezdní dělníci a z remitancí byli schopni založit vlastní firmy v Bulharsku. Rok 2008 znamenal zlom v jejich prosperujícím podnikání a narušil i kontinuitu sezónní práce v Řecku. V posledních letech Karakačani flexibilně střídají pracovní migraci s drobnými podnikatelskými výdělky v rámci Bulharska a snaží se takto překonat hospodářskou recesi. Od vstupu Bulharska do EU v roce 2007 se také pár rodin vrátilo k chovu ovcí (tentokrát již pouze usedlému) a čerpají na chov evropské dotace. Zatímco v kočovně pasteveckém období se jednotlivé karakačanské nukleární rodiny sdružovaly do pasteveckých družin, které trvaly pouze po dobu jedné pastevní sezóny, dnes žijí Karakačani ve stabilních domech a vytvářejí sousedství. Základní korporovanou jednotkou jejich společenství je "dům". "Dům" funguje jako sociální jednotka složená z jednotlivých obyvatel a zároveň materiální struktura. Sousedství je charakteristické svou příbuzenskou provázaností. "Domy" vystupují jako jednající aktéři a mají tendenci lokalizovat se do sousedství jiných příbuzných "domů", a to preferovaně v rámci patrilinie. "Domy" mezi sebou vytvářejí spřátelenou sousedskou kooperaci (komšilăk), v jejímž rámci jsou sdíleny věci, slova, práce a prostor. Jádrem komšilăku je většinou skupina bratrů. Karakačanské společenství drží pohromadě díky vazbám mezi sourozenci, které se materializují v rovině rezidence, vazbám spojujícím otce a jeho syny a vazbám spojujícím vnuky/vnučky s jejich prarodiči prostřednictvím předávání a sdílení křestního jména. "Dům" je spoluvytvářen jmény, které v rámci něj cirkulují a provazují jednotlivé generace mezi sebou ve vertikálním plánu (zatímco obytný prostor má tu moc provazovat osoby stejné generace - v horizontálním plánu). Naproti tomu v dřívějším období fungovalo jméno jako prostředek tvorby vazeb se sociálním světem mimo "dům". V současné době převažuje pojmenování po prarodičích, které slouží jako prostředek tvorby vazeb v rámci "domu". Dcery jsou považovány za dočasného člena orientační rodiny, proto k vytváření pevných vazeb v jejich případě dochází až po svatbě a jejich příchodu do rodiny ženicha. Zatímco muži jsou svou loajalitou orientovaní spíše na sourozenecko-sousedskou skupinu, ženy se orientují především na obyvatele stejného "domu" (tchána/tchýni a sv

Anotace:

é potomky) a drží tím "dům" pohromadě a bezezbytku hájí jeho zájmy před jakýmikoliv zájmy jinými.

Abstract:

The Karakachans, Former nomadic shepherds, live in Bulgaria and Greece. Those in Bulgaria were forced to settle during the collectivization process in the late 1950´s. This study focuses on the changes in social organization, subsistence, and identities within this broad socio-economic transformation. Bulgarian Karakachans are now integrated on the basis of their perceived common former subsistence (mobile pastoralism) and self-perceived exclusivity, which they formulate in terms of language, ethnic and religious "purity". Awareness of their otherness (in some contexts even superiority) remains among the younger generations apart from their loss of the Karakachan dialect and specific form of subsistence. A declining interest in official ethnic organizations in the last few years is occurring while there is a growing concern about ethnicity as categorization and identity. Group belonging is displayed on the level of symbolic memory i.e. literature, home-museums, Karakachan dog breeding, and simply gathering artifacts symbolizing the pastoral past. After sedentarization they were mainly employed in livestock breeding, as parts of collective farms, or as non-qualified factory workers. After 1989 Karakachans started to seek seasonal work in Greece and were able to establish their own enterprises in Bulgaria with remittances. 2008 was a turn in prosperous development for various Karakachan owned businesses in Bulgaria and also in continuity of seasonal work in Greece. During last few years they flexibly float between migration and small business opportunities to overcome the economic recession. Since Bulgaria's entrance into the EU in 2007 a small part of Karakachan families returned to milk pastoralism (although to its sedentary form) and used European subsidies as major financial support. As mobile shepherds Karakachans lived in pastoral units formed only for one pasturing season, today they live in stable houses and form enclave neighborhoods linked by kin relationships. The basic corporate unit for them is the "house". "House" functions as the driving social unit of the dwellers and also as a material structure. "Houses" perform as actors and localize in the vicinity of or next to kin-related "houses" (preferably in patrilineage). Neighboring "houses" form informal cooperation between neighbors (komšilăk), in which things, words, work, and space is exchanged or shared. The core of komšilăk represents usually a group of brothers. Karakachan society is held together by binds among siblings, binds between father and son, and binds connecting grandchildren with grandparents through the sharing of first names. "House" is bound by the names, which circulate inside its walls and interlaces the generations of dwellers. As mobile pastoralists Karakachans used the name as a medium for creation of links within the social world "outside the house". Today the practice of giving names according to grandparents from "inside the house" is prevalent. Unmarried daughters are considered as temporary dwellers in the "house" and therefore the bonds are not as developed with immediate family as their male siblings. Strong family ties occur upon the arrival to her new husbands "house". While men are usually oriented towards the sibling-neighbor group, women on the contrary gravitate towards the dwellers of their "houses" (in-laws and offspring). They defend the interests of their "house" over all other priorities, holding the "house" together and integrating it´s dwellers.

Klíčová slova

sociální organizace, dům, jméno, etnicita, identita, kočovné pastevectví, usedlost, migrace

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 10. 10. 2014

Zveřejnit od: 31. 12. 2999

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 4. 2. 2015

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI

Fakulta filozofická

Doktorský studijní program / obor:
Historické vědy / Etnologie