Mezinárodní kupní smlouva a interakce metody přímé a kolizní

Mgr. Mgr. Martin Crha, Ph.D.

Advanced ('rigorózní') thesis

International purchase agreement and ways of fulfilling its gaps

Anotácia:

Konfrontaci metody přímé a kolizní u mezinárodní kupní smlouvy považujeme za velmi zajímavou. Vzájemnou interakci potvrzují i rozhodnutí k Vídeňské úmluvě. Vídeňskou úmluvu lze charakterizovat jako „univerzálnější“, neboť vznikala na půdě Organizace spojených národů, jejímž členem jsou takřka všechny státy světa. Naproti tomu Římská úmluva vznikala jako iniciativa ve státech ES a v souladu s jejím čl. 28 odst. 1 je vyloučeno, aby k této přistoupil nečlen ES. Na základě čl. 21 Římské úmluvy, který zakotvuje velmi liberální přístup k jiným úmluvám, má Vídeňská úmluva jako reprezentant metody přímé přednost před Římskou úmluvou jako reprezentantem metody kolizní. Při vyplnění mezer Vídeňské úmluvy pomocí kolizních norem pak v evropském justičním prostoru budou mít hlavní význam kolizní normy Římské úmluvy, ale i kolizní normy národní. Je zřejmé, že kolizní unifikace mezinárodní kupní smlouvy v rámci Haagské konference mezinárodního práva soukromého nedosáhla vysokého unifikačního efektu. Přesto je však v současné době, a to opět potvrzují i rozhodnutí k Vídeňské úmluvě, nutné stále brát v potaz Haagskou úmluvu o právu aplikovatelném na mezinárodní kupní smlouvy hmotných věcí movitých z roku 1955, která je v ES platná pro Dánsko, Finsko, Francii, Itálii a Švédsko. Jak bylo uvedeno, i v rámci kolizní unifikace tak zatím v podobě těchto dvou mezinárodních smluv existuje v evropském justičním prostoru pro oblast kolizní úpravy kupní smlouvy symbióza obecného a zvláštního. Výše zmíněný účel čl. 21 Římské úmluvy však vzhledem k nízkému počtu smluvních stran předmětné Haagské úmluvy směrem ke kupní smlouvě bohužel není naplněn. Jeví se dále být přehlednější a modernější mít ve vnitrostátním právním řádu jednu hmotněprávní úpravu kupní smlouvy pro vztahy občanskoprávní a obchodněprávní, např. v určitém vnitrostátním právním řádu stanovit pouze specifika obchodněprávních vztahů k úpravě občanskoprávní. Žádná unifikovaná úprava se neobejde bez vyloučených otázek. Důvodem je typicky odlišné chápání určitého institutu v jednotlivých právních řádech či právních systémech. Vyloučené otázky však mohou přispět k vyššímu počtu ratifikací. V případě institutu výhrad je argumentováno, že větší množství výhrad znehodnocuje výrazně unifikační efekt – tak tomu bylo v případě Haagských úmluv z roku 1964, což bylo ještě zvýrazněno nízkým počtem smluvních stran. Naproti tomu při nemožnosti jejích učinění by stav ratifikací mohl být nižší. Například některé státy či určitý počet států (viz skandinávské státy) si chtějí zachovat svá regionální specifika právní úpravy či dosažené regionální unifikace. Počet eventuelních výhrad v obou úmluvách je numerus clausus, lze tedy učinit pouze výhrady v úmluvách připuštěné. Již jsme naznačili, že nepovažujeme výhrady v předmětných úmluvách i na základě analýzy judikatury za zásadní překážku pro unifikaci. Unifikace v rámci Vídeňské úmluvy je však bohužel narušena v zemích common law, jejichž právníci přistupují k této se značným despektem. Vezmeme-li dále v úvahu čl. 2 Římské úmluvy a výhradu České republiky k čl. 1 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy včetně skutečnosti, že zrušený československý zákoník mezinárodního obchodu byl fakticky nahrazen Vídeňskou úmluvou, lze předmětnou výhradu v současné době považovat za obsolentní. Bylo zdůrazněno, že Vídeňskou úmluvu lze použít pouze v případech, kdy nebylo zjevné a nešlo ani dovodit, že je zboží kupováno pro osobní potřebu nebo potřebu domácnosti (čl. 2 písm. a). Může se proto stát, že se bude Vídeňská úmluva ap

Anotácia:

likovat i v případech, které by se jinak řídily Občanským zákoníkem – např. zmíněná koupě křesla podnikatelem, kdy nebude zjevné, k jakému účelu se kupuje. V případě kolizní úpravy spotřebitelských smluv přebírá kolizní metoda ochranné cíle práva materiálního. Opodstatněnost této jednotné ochrany spotřebitele spočívá v tom, aby tento působil na vnitřním trhu jako faktor tržní rovnováhy. V souvislosti s návrhem nařízení Řím I., který vypouští tzv. situační předpoklady a má v zásadě dopadat na všechny spotřebitelské smlouvy v evropském justičním prostoru, je dále diskutována ochrana dalších slabších stran kontraktu – uživatele franchisy a distributora. Tak jako v oblasti vnitrostátního práva vzniká pravidelně nutnost zabývat se otázkou vyplnění mezer, je nutné se těmito zabývat i v případě mezinárodních unifikovaných přímých norem. Jeví se výhodnější uzavírat detailnější kupní smlouvy. Uvedli jsme čtyři možná řešení vyplnění mezer. Obchodní zvyklosti a praxe mezi stranami jsou důležitou součástí mezinárodního obchodu. Soudní či arbitrážní orgány často řeší otázku platného začlenění obchodních podmínek do smlouvy, kterou Vídeňská úmluva nereguluje. Je nutné pamatovat na konsens ohledně začlenění všeobecných obchodních podmínek do kupní smlouvy. I zde je možné vidět snahu o ochranu slabší strany smlouvy, neboť, jak bylo uvedeno, řada zemí má zvláštní zákony, které zabraňují zneužívání obchodních podmínek ekonomicky silnější stranou kontraktu. Zvyklosti i praktiky mohou být dobrým prostředkem pro výklad sporných termínů smlouvy. Při vyplnění mezer pomocí zásad, na kterých Vídeňská úmluva spočívá, může docházet k situacím, kdy ona zásada nebude nalezena nebo nalezena bude, ale nebude možno podle ní postupovat. Někdy jako u problematiky výše úroků je teorie i praxe rozdělena v názoru, zda je lepší užít obecnou zásadu či kolizní normu. Některé zásady třeba i s modifikovanou argumentací potvrzují či uznávají rozhodnutí – je ovšem nutné připustit, že rozhodné právo povolané kolizní normou dostává větší prostor. Analyzované zásady se liší stupněm obecnosti, některé z nich mají spíše povahu analogie. Na základě historického výkladu by se podle názoru autora této práce dalo uvažovat o doplňkovém užití Zásad UNIDROIT. Z kolizních kritérii se jako nejvýhodnější a nejlepší řešení k vyplnění mezer jeví volba práva jakožto projev kolizní autonomie vůle, tato posiluje právní jistotu a legitimní očekávání stran. V současném znění Římské úmluvy je dále přípustná pouze tzv. teorie subsidiárního použití lex mercatoria. Jinak je tomu v návrhu nařízení Řím I., při splnění určitých podmínek je připuštěna volba lex mercatoria (tzv. teorie rovnocenného postavení), ovšem v teorii se objevují pochybnosti ohledně zvolené formulace. Při náhradních kritériích bude v případě kupní smlouvy navázáno přes domněnku charakteristického plnění na stát prodávajícího, což je v návrhu „zpevněno“ obvyklým bydlištěm prodávajícího. Autorovi známá rozhodnutí k Vídeňské úmluvě potvrzují skutečnost, že vyplnění pomocí rozhodného práva povolaného kolizní normou patří k velmi častým řešením, dá se možná říci k nejčastějším řešením vyplnění mezer. Co se týče interpretace, projevuje se v Římské úmluvě, ke které mohou přistoupit jen členové integračního seskupení → Evropského společenství, vyšší stupeň zajištění jednotné interpretace, a to v podobě interpretace Evropským soudním dvorem. Vídeňská úmluva nebyla přijata v rámci určitého integračního seskupení, je tudíž interpretována národními soudci či rozhodci, kteří v souladu s čl. 7 odst. 1 musí přihlížet k její mezinárodní povaze. Na podporu této povinnosti existují rozsáhlé databáze rozhodnutí. Některé rozsudky či rozhodčí nálezy odkazují na předchozí rozhodnutí, často jsou v těchto citována i díla renomovaných autorů, čímž je přihlížení k mezinárodní povaze Vídeňské úmluvy dle názoru autora této práce také podporováno.

Abstract:

International sale of goods is an important issue and the purchase contract then one of the most common contracts in the international business law. There are three possibilities of the unification in this area. The first one is an approaching the national provisions of the purchase agreement. Such a solution is known in Europe by the Nordic countries. It is also discussed, whether it is suitable to have one act to regulate the national as well as the international purchase agreements and whether it is better to have one regulation of the purchase contract for business as well as civil relations. The second way represents the unification of the material law, which regulates only the international purchase agreements. This regulation is the most successful ever, because the United Nations Convention on Contracts for the International Sale of Goods (the Vienna Convention) was adopted in the international treaty form in 1980. It has more than seventy Contracting states so far. And finally the third way is the unification by means of rules of conflicts of laws. The Rome Convention on the Law Applicable to Contractual Obligations called “Rome I.”, which is meant for the general regulation of the rules of conflicts of laws and therefore also for the purchase agreements, was adopted at the Community level in the same year like the Vienna Convention. The Hague Convention of 15 June 1955 on the Law Applicable to International Sales of Goods unifying the rules of conflict of laws for the international purchase agreements was marginally also object of our attention, because it is valid in five members of the European Community: Denmark, Finland, France, Italy and Sweden. We have dealt with it in relation to Art. 21 of the Rome I., since goal of this article is under Guiliano Lagarde Report an attainment of wider unification of matters contained in the Rome I. The two conventions are therefore a perfect example of lex genaralis and lex specialis. The Vienna Convention entered into force in 1988. This uniform regulation of the material law for the international purchase agreement has many advantages - first of all the certainty of law is increasing and secondly expectation of the contract parties is more fulfilled. Also the unified provisions have its weaker parts too, because they do not regulate all issues. There are then four basic possibilities, how to fulfill these gaps: firstly, the usages and practices; secondly, the general principles, which are based on the Vienna Convention and thirdly, the method of conflict of laws, where mutual interaction of both Vienna and Rome convention is in the foreground of filling the gaps in Vienna Convention at least at the Community level. Other possibility is using analogy. Usages are a very important part of the Vienna Convention. Their existence and applicability can make or break a contract or agreement, sometimes even without the parties knowing it – see Art. 9(2). Using them brings advantages and disadvantages too: by using them parties can save a lot of time and consequently money, but on the other hand sometimes uncertainty about their existence can arise doubts about their applicability. The valid incorporation of usages is regulated by national law called through the rules of conflicts of law, national laws can have provisions to protect weaker part of the contract against the economically stronger party. In conclusion, the usages and practices should give the way to conflicting terms in the contracts. The general principles, which are based on the Vienna Convention, are the other way of fulfilling the gaps. We can find an enumeration in the theory of private international law. List by Ulrich Magnus was provided, some of them were found in cases. General principles can be seen as an attempt to move the Vienna Convention towards greater complexity of questions, which are regulated only in an incomplete way. UNIDROIT Principles can be used under some opinions too. Rome Convention is an

Abstract:

important instrument for gap filling at the Community level in the area of the rules of conflicts of law. The choice of law is therefore the most suitable instrument for it. This is also the main feature of this provision. Nearly all modern laws contain this instrument, which is increasing the certainty of law and legitimate expectations of the contracting parties. We can see a revolutionary change in the proposal for the Rome I. regulation – the thing is that this enables the choice of a non-State body of law like UNIDROIT principles or the Principles of European Contract Law. Now it is possible to choose lex mercatoria only within the bounds of the mandatory rules of certain national law. Art. 4 of the Rome Convention contains rules for determination of the applicable law in the absence of choice → the applicable law is then the law of the place where the party performing the service characterising the contract has his habitual residence. The proposal of the Rome I. regulation seeks then to enhance certainty as to the law by converting mere presumptions into the fixed rules – one of the contracts, which were fixed, is also our purchase agreement. It is proposed, that this shall be governed by the law of the country in which the seller has his habitual residence. Object of our attention, and that only on the basis of the conflicts of law, was one issue excluded from the Vienna Convention - namely the consumer contracts. We tried to demonstrate the protective mechanism of the purchase for personal need. Art. 5 regulating these contracts in the proposal of the Rome I. regulation is more simple and foreseeable, because of cancelling the conditions necessary for a definition of a consumer contract in the existing Rome I. international treaty form and replacing them by targeted activity criterion. Art. 8 of the regulation tries to define the mandatory rules. Terminological problems in particular language versions are continuing. It could be added, that this can be eliminated by the interpretation of the European Court of Justice. It can be remembered, that the European Court of Justice has the right to interpret the Rome Convention only ca 4 years. The Vienna convention is interpreted only by national judges or arbiters, because it was not adopted within the bounds of a certain integration groupings like the Rome Convention, which was adopted within the bounds of the European Community. We should be careful with the date of the adoption of the Rome I. regulation. As we know, the original date 2006 was not kept. The more realistic adoption date is the length of time of some years.

Kľúčové slová

- mezinárodní kupní smlouva, předpoklady aplikace Vídeňské úmluvy o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a Římské úmluvy o právu rozhodném pro smlouvy, způsoby vyplnění mezer Vídeňské úmluvy, pomocí zvyklostí a praktik, pomocí obecných zásad včetně analogie, pomocí kolizních norem, interpretace Vídeňské a Římské úmluvy

Jazyk práce: Czech

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 10. 10. 2007

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 4. 3. 2008

Masaryk University

Faculty of Law

Advanced ('rigorózní řízení') programme / odbor:
Law and Legal Science / Law