Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300

Mgr. Robert Antonín, Ph.D.

Disertační práce

The Foreign Policy of King Wenceslas II in 1283-1300

Anotace:

Závěry představené v předkládané dizertační práci se zakládají na výzkumu výpovědí pramenů, jejich interpretaci a následné komparaci takto získaných výsledků s dosavadním pohledem odborné literatury na zahraničněpolitické aktivity Václava II. v letech 1283–1300. V úvodních pasážích jsem se pokusil odhalit klíčovou úlohu Zbraslavské kroniky jako základního narativního pramene, o jehož výpověď se opírají v rovině vyprávění všechny dosavadní názory na vládu Václava II. Ukázalo se, že tato kronika představuje pramen, jehož výpovědi formují obraz osobnosti a činů českého a polského krále Václava II. až do současnosti. V důsledku toho jsem si v první kapitole své práce vytknul za cíl analyzovat postavu Václava v narativní strategii zbraslavských kronikářů, a to ve dvou základních rovinách. První představuje Václava jako bezmála svatého zakladatele Zbraslavského kláštera, druhý jako ideálního panovníka křesťanského Západu. Bádání na tomto poli ukazuje, že obraz Václava II., tak jak je vylíčen ve Zbraslavské kronice, má podat doklady o skvělých a téměř svatých činech českého krále. S patřičnou dávkou opatrnosti lze soudit, že snaha Oty Durynského sepsat takovým způsobem životní příběhy Václava II., mohla být vedena vidinou odstartování samotného kanonizačního procesu, a jakkoli se tak nestalo, je role, kterou Václav II. hrál v paměti Zbraslavského kláštera, srovnatelná s rolí mnohých světců-zakladatelů. O tom ostatně vypovídá sám Petr Žitavský, když píše: „Všech nás, kteří až posud na Zbraslavi žijeme, jediné a totéž jest mínění a tato víra: Kdyby ono ctihodné tělo pana krále Václava zakladatele ve Zbraslavi pohřbeno nebylo, pro nesnesitelná nepřátelská nebezpečenství sama Zbraslav zničena a z kořen vyvrácena by byla; neboť mi, kteří jsme tohoto zakladatele spatřili a s ním se stýkali, tak znamenité skutky ctností od něho jsme poznali, že pro jeho tělo, kteréž jest u nás, všechny své potomky pokládáme před Bohem vždy za šťastnější.“ Portrét Václava II., tak jak jej předkládají zbraslavští cisterciáci, je tedy bezesporu značně idealizovaným portrétem svatého zakladatele kláštera, na jehož půdě kronika vzniká. Jako taková je postava předposledního Přemyslovce na českém trůně silně stylizovaná nejen při popisech jeho vnitřního a soukromého života, ale i v popisech jeho schopností vládnout i v nastínění prostředků, jimiž tento „svatý“ král dosahoval svých politicko-vojenských úspěchů. Z toho vyplývá, že jakékoli další úvahy historické vědy o osobě a vládě tohoto panovníka se musí tak rozsáhlého narativního pramene, jímž Zbraslavská kronika bezesporu je, opětně dotazovat, kriticky rozebírat polohy, v nichž se zde Václav II. nachází, a porovnávat je s výpověďmi jiných narativních pramenů i pramenů diplomatické a hospodářské povahy. Z výsledků bádání v této oblasti vyplývá zásadní informace: Václav II. byl svatý pouze na stránkách Zbraslavské kroniky. Kým skutečně byl tento schopný panovník, který vybudoval na přelomu 13./14. století obrovskou středoevropskou monarchii, k jejímuž odkazu se posléze hlásil i jeho vnuk Karel IV., bohužel nevíme. Druhou rovinou osobnosti Václava II. v narativní strategii zbraslavských cisterciáků je jeho idealizované působení v čele státu. Ctnostný, spravedlivě a trpělivě soudící král, král zbožný a konající vše ve snaze o mír, zároveň však vystupující tvrdě proti všemu co narušuje řád – to je ideální panovník Zbraslavské kroniky. Panovník, který je základem právního řádu jako takového a zároveň jeho vykonavatelem a udržovatelem, třebas i pevnou trestající rukou, tak jak to věštila Čechům již vzpomínaná Kosmova Libuš

Anotace:

e. Všechny tyto premisy představují v pojetí zbraslavských kronikářů koncepci státnosti založené primárně na budování řádu a požadavku jeho zachování. Řádu, který je ideální ve chvíli, kdy je jeho představitelem a vykonavatelem ideální vládce. K formování obrazu takového vládce přistoupili zbraslavští cisterciáci na základě rozsáhlých znalostí úvah a myšlenek na toto téma, které v jejich době figurovaly již jako obecné vlastnictví intelektuálů latinského Západu. V českém prostředí přitom měli na co navazovat. Rozsáhlá hagiografie k osobě svatého Václava oslavující českého patrona nejen jako asketického světce, ale i jako ideálního českého knížete, případně slohově vyspělá Kosmova kronika se všemi hrdiny i zápornými postavami knížat Čechů, i kroniky jeho pokračovatelů, to vše poskytovalo Otovi a Petrovi bohatou inspirační základnu. Pisatelé Zbraslavské kroniky se však neomezovali na vylíčení ideálního charakterového profilu a způsobu vlády konkrétních panovníků. Prostřednictvím své kroniky podávají především příklad, jak vládnout za účelem spravedlivého a mírového soužití lidí v rámci středověké společnosti, středověkého státu personifikovaného osobností ctnostného panovníka svědomitě zastávajícího svůj úřad v úsilí o obecné dobré. Z tohoto pohledu se může Zbraslavská kronika myšlenkově v mnohém řadit k okruhu děl středověké sociální filosofie, jakým bylo například pojednání Tomáše Akvinského De regno ad regem Cypri. Zbraslavská kronika se tak odhaluje ve zcela jiném světle, než jak byla vnímána klasickou pozitivistickou historiografií první třetiny 20. století. Napříště již nevypovídá pouze o reálných politických jevech přelomu 13./14. století, případně o nástupu lucemburské dynastie. Není pouhou deskripcí událostí v lineárně chápaném čase. Mezi řádky odhalujeme jiné světy, světy ideálů a propagandy, příběhy moci a obhajoby pozice cisterciáckého řádu jako takového. Tyto motivy odolávají linearitě času, stávají se konstantami, na základě nichž je současný historik alespoň zdánlivě schopný vlastní reflexe myšlenek středověkého literáta. Jednou z těchto konstant je i ideál pastýřské panovnické moci, jehož principy se do dnešní doby nemění. Jedním z ideálních panovníků Zbraslavské kroniky je přitom právě Václav II. To je další hledisko, na základě kterého je třeba korekce obrazu Václava II. nejen ve zkoumaném prameni, ale i v rovině současných obecných úvah o tomto panovníkovi. Na základě shrnutých výsledků jsem přistoupil k bádání na poli Václavovy zahraniční politiky mezi lety 1283–1300. Nutnost odhalit kořeny a základy pozdější expanzivní politiky předposledního Přemyslovce mne zavedla do prvních let jeho vlády, kdy měl podle literární tradice jeho činy jako milenec a posléze i manžel královny Kunhuty korigovat Záviš z Falkenštejna. Mým cílem bylo opětně přezkoumat nejen poměr mezi Václavem a Závišem, ale zejména míru, jakou osobnost Vítkovce ovlivňovala zahraničně politické postoje mladého krále vůči okolním panovníkům, především k římskému králi Rudolfovi a jeho synům – rakouským vévodům. Důvodem byla určitá míra dvojakosti dosavadního výkladu o panujících vztazích mezi dědicem Přemysla Otakara II. a jeho úspěšným habsburským sokem. Základním cílem bylo postihnout, nakolik se ústředním tématem těchto vztahů stalo obnovení nároků Václava II. na země tzv. babenberského dědictví, které Rudolf I. Přemyslovi odňal. Výsledkem výzkumu je zjištění, že jediným přímým pramenem, dovolujícím nám uvažovat o možných nárocích Václava II. na země babenberského dědictví před rokem 1291, zůstává dopis Václava bamberskému biskupu Arnoldovi ze 17. března 1287, jehož obsah nechává tušit, že se Václav pokoušel uplatňovat nárok na Korutany. Způsob dochování tohoto pramene nás však nabádá k opatrnosti. Vedle toho jistý nárok na část rakouského vévodství přisuzuje Václavovi II. i Zbraslavská kronika, připomínající Gutino věno. I zde se jedná o pramen přinejmenším nejistý. To, co z pramenů ani v nejmenším nevyplývá, je v literatuře šířené pojetí české zahraniční politiky mezi lety 1283–1288 jako odrazu dalekosáhlých expanzivních konceptů králova otčíma Záviše z Falkenštejna. Zároveň musím konstatovat, že k obrazu démonického Záviše přispívají vedle narativních pramenů daleko více moderní dějepisci, nakládající se spornými prameny uchovanými ve formulářových sbírkách jako s fakty zachycujícími politické reálie. Situace let 1283–1289, tak jak ji můžeme z pramenů poznávat, není v žádném případě situací velkých politických vizí Záviše z Falkenštejna snažícího se navázat prostřednictvím nedospělého krále Václava II. na politiku Přemysla Otakara II. Prameny jasně ukazují, že se jedná o dobu, v níž se královská moc pokouší především o stabilizaci vnitřních poměrů v Českém království a zejména o vybalancování sil napříč panskými rody. Právě to se stává osudným i Závišovi, jenž se ujímá v jisté době role praktického vykonavatele moci za nedospělého panovníka, tak jak to vidíme např. na Moravě v roce 1286. Z pohledu zahraniční politiky se jedná o hledání vyváženého vztahu mladého krále Václava II. a jeho rádců k římskému králi Rudolfovi I. a jeho synům. Tyto vztahy, zatížené řadou nevyjasněných záležitostí, které zdědil Václav ještě po svém otci, nebyly vždy tak jednoznačně srdečné jako v letech 1289–1291, kdy Rudolf oficiální cestou přijímá českého krále zpět mezi říšskou elitu. Naopak! Otázka výše věna dcery Rudolfa I. Jitky, nabourávající ve svých důsledcích celistvost habsburské moci v Rakousku, byla natolik choulostivá, že vedla k otevřeným sporům mezi českým králem a rakouským vévodou Albrechtem. Předložené závěry odhalují chatrné základy, které poskytují prameny (především formulářové sbírky, kopiáře a tendenční kroniky) dosud přijímanému konceptu „velkých“ českých dějin. Ukazuje se, že v letech 1283–1291 máme jen pramálo důkazů o snahách českého královského dvora (ať již prezentovaného Václavem II. či Závišem z Falkenštejna) získat zpět země babenberského dědictví. První doložený pokus o otevření otázky držení rakouského a štýrského vévodství ze strany českého krále nalézáme až v roce 1292. Děje se tak v souvislosti s tlakem české diplomacie na nového římského krále Adolfa Nasavského, ve snaze profitovat z podpory volby tohoto rivala Albrechta Habsburského. To je však situace ve střední Evropě již docela jiná a aktéři politických her druhé poloviny 80. let 13. století jsou, včetně Záviše z Falkenštejna, vesměs mrtví. Možnosti a motivační horizonty zahraniční politiky českého krále se nebývale rozšiřují. Děje se tak vzhledem k uklidnění domácí politické situace a uvolnění mocenského prostoru způsobeného smrtí Rudolfa I. Habsburského v roce 1291 i jeho stejnojmenného syna Rudolfa v roce 1290. Zároveň to umožňuje i úmrtí uherského krále Ladislava IV. v roce 1290 a skon významných piastovských knížat Leška Černého v roce 1288 a Jindřicha IV. Vratislavského v roce 1290. V následující kapitole jsem se pokusil o opětné zhodnocení počátků Václavovy expanze do oblastí jižního Polska. I zde bylo třeba vyrovnat se se stávající roztříštěností hodnocení této etapy česko-polských dějin. Jakkoli nelze tvrdit, že se zahraniční politika Václava II. v letech 1289-1300 upínala čistě k zisku malopolských území, stala se expanze moci českého krále do oblastí jižního Polska nedílnou součástí všech vzájemně propojených diplomatických a vojenských akcí vedoucích k posílení Václavovy moci v rámci středoevropského prostoru. Polskou politiku českého krále nelze z tohoto pohledu vnímat jako bezvýznamnou epizodu posouvající pouze hranice přemyslovské moci o pár kilometrů na severovýchod. Soustavné budování pevné pozice Václava II. ve Slezsku a v dalších oblastech jižního Polska, tak jak jsem se ho snažil popsal na předcházejících stranách, vyústilo ve všech svých důsledcích v zisk polské královské koruny v roce 1300. Platí přitom, že již při pronikání do oblastí krakovského a sandoměřského knížectví, jehož počátek lze široce datovat smrtí Leška Černého v roce 1288, se projevilo několik základních momentů Václavovy severovýchodní politiky. Český král při svých akcích nalézal oporu ve spojenectví s řadou piastovských knížat i s představiteli polské církve. K prosazování svých záměrů využíval podporu svého tchána Rudolfa I. Habsburského a jeho spojenců, jakými byl například bamberský biskup Arnold či braniborský markrabě Ota V. řečený Dlouhý. Oporu poskytovaly Václavovi i úzké vazby českého panovnického dvora k Řádu německých rytířů. Zároveň Václav nelituje vynakládat finanční prostředky, a to nejen pro sestavování úderného vojska složeného z německých námezdníků, ale také k vyrovnávání se s nároky okolních piastovských knížat. Již v souboji o Malopolsko se jako největší Václavův rival profiluje kujavský kníže a pozdější polský král Vladislav Lokýtek. V tomto světle je třeba nahlížet polskou královskou korunovaci Václava II. v roce 1300 jako logické vyústění snah české diplomacie upevňující po celá devadesátá léta 13. století své pozice jak v jižním Polsku tak i ve vztahu k okolnímu polskému prostředí. Zisk krakovského a sandoměřského knížectví se tak stává jedním z prvních a zcela zásadních kroků na cestě k vytvoření personální unie Českého a Polského Království, k němuž právě v roce 1300 dochází. Ještě před samotnou analýzou zisku polské koruny jsem se však ve své práci pokusil o nové zhodnocení postojů diplomacie Václava II. k poměrům v Říši v letech 1291–1298 (tedy od smrti Rudolfa I. po rok 1298, kdy v souboji s Adolfem Nassavským zvoleným římským králem roku 1292, získává římský trůn další z Habsburků, Rudolfův syn Albrecht), a vymezení míry zásahů českého krále do souboje o římský trůn. Osobnost Václava II. se této části výzkumu daří více než kdy jindy charakterizovat jako osobnost obratného politika obklopujícího se schopnými rádci v oblasti říšské politiky. Ukazuje se úzké sepětí zájmů českého krále se zájmy mohučského arcibiskupa, braniborských markrabat a saského vévody, kteří stejně jako Václav II., pragmaticky sledují své partikulární zájmy, kterým se soupeři snažící se získat římský trůn, Albrecht Habsburský a Adolf Nasavský, musí na své cestě za římskou korunou podrobovat. Ukázkou toho je několikerý obrat všech jmenovaných od říšské politiky Habsburků v letech 1291–1299. Role českého krále při volbě římského panovníka se v této době jeví jako klíčová. Tak to vidíme nejen ve volebním roce 1292, kdy se propojení diplomatických zájmů českého krále a mohučského arcibiskupa stalo základním předpokladem hledání protihabsburského kandidáta, ale i v letech 1296-1298, kdy se odklon českého krále od politiky Adolfa Nasavského stává jednou z premis svrhnutí tohoto římského krále a následné volby Albrechta Habsburského. V další kapitole jsem se vrátil k Václavově polské politice a věnoval se událostem roku 1300, kdy je Václav v Hnězdně korunován polským králem. I zde bylo třeba bádání opětně opřít o nový výzkum pramenů, na jehož základě jsem se pokusil korigovat dosud platné názory na dataci a průběh samotné korunovace. Díky tomu má práce nabízí nový pohled na hnězdenskou korunovaci předposledního přemyslovského krále Václava II. Korunovační akt v hnězdenské katedrále chápu jako jeden z vrcholů zahraniční politiky posledních Přemyslovců. Nelze však opomenout, že obraz expanzivní politiky českých králů na přelomu 13./14. století je silně idealizován již v pramenech, které lze označit za téměř soudobé – základní naraci představuje opět Zbraslavská kronika. Právě zde lze přesně lokalizovat základy idealizace nejen průběhu obsazování Polska českým králem, ale i idealizace postavy Václava II. jako takové. Původně kronikářská klišé přecházejí historickou pamětí až do děl současných autorů. V důsledku „odkouzlení“ textu Zbraslavské kroniky dochází k otevření celé řady problémů, jež souvisí s povoláním Václava II. na velkopolský knížecí stolec. Ukazuje se, že jakkoli byl tento způsob obsazování uprázdněných údělů v Polsku běžně praktikován, nebylo povolání Václava na velkopolský knížecí stolec podkladem pro následné uchopení univerzální královské moci nad celým Polskem. Vezvání do země z řad místní šlechty představovalo v rozdrobeném Polsku konce 13. století vždy jen prostředek k vládě v příslušném knížectví. Na základě pramenné analýzy se daří identifikovat ty z velkopolských šlechticů, kteří stáli za povoláním Václava II. do Polska v roce 1300. Následně předkládám popis střetů českého krále s Vladislavem Lokýtkem o vládu v centrálním Polsku a na Kujavách. V tomto kontextu se ukazuje provázání politiky Václava II. proti Polsku s jeho politikou vůči říšskému králi Albrechtovi I. Habsburskému, který českou expanzi na sever podporoval. Následně se v této části práce zabývám datací vlastní hnězdenské korunovace Václava II. v roce 1300. Na základě zkoumání pramenného materiálu a recepce závěrů polské historiografie (zejména Janusze Bieniaka), se ukazuje, že v české historické vědě léta tradovanou dataci korunovace – přelom srpna a září 1300 – je třeba přesunout do rozmezí od 19. října po 26. listopadu roku 1300. Jako problematický se ukazuje i dosavadní popis vlastního korunovačního aktu jako ve chvatu připravené temné slavnosti bez veselí a okázalých ukázek panovnické moci. Kořeny takového výkladu je třeba hledat ve špatném chápání příslušných partií Zbraslavské kroniky. Zde je třeba přednostně poukázat na posuny, které prostřednictvím nepřesného překladu pojmu „tirocinium“ vedly k připomínaným závěrů. V důsledku toho se ukazuje, že korunovace provázená rytířským pasováním a turnajem tipu buhurt, který byl uspořádán právě mezi nově pasovanými rytíři, nenese žádné známky absence patřičné slavnostnosti, tak jak to bylo v daném období obvyklé. Jedním ze závěrů této části práce je i stanovisko, podle nějž Václav II. chápal platnost nového polského královského titulu pro celé Polsko a nikoli, jak tomu chtěla starší polská literatura, jen pro oblast Kališska a Hnězdenska. Tuto kapitolu doplňuje text, ve kterém jsem se pokusil shrnout výpovědi pramenů a stávající literatury o způsobu a strukturách vlády Václava II. na polském území. Zde se ukazuje, že pronikání moci českých králů Přemyslova rodu do oblastí rozdrobeného piastovského Polska bylo vedle vojenského tlaku vedeno a prováděno i všemi tehdy známými způsoby panovnické propagandy a důsledné provázanosti správy země s přímým zástupcem nepřítomného panovníka. V ideologické rovině je poprvé v dějinách českou diplomacií rozehrána panslovanská rétorika vymezující se proti všemu německému, což sice může působit jako paradox, známe-li poněkud blížeji poměry na českém – německy mluvícím – královském dvoře, obklopujícím minnesängra na českém trůně, Václava II. Dokládá to však, nakolik byla již tehdy otázka původu používána k politické ideologii. Na pomezí mezi budováním virtuálního obrazu panovnické moci a jeho praktickými důsledky v reálném politickém životě stojí pak instituce lenní závislosti, důsledně využívaná pražským dvorem pro začlenění slezských a posléze i některých kujavských Piastovců do vznikajícího soustátí. Svorníkem mezi českým a polským královstvím byla osoba vládnoucího panovníka, který však ponechával politický život v nově nabyté zemi více méně ve starých kolejích. K provozu na nich však dal jasná pravidla, prostřednictvím jeho osobě přímo podléhajících správců jednotlivých knížectví – starostů – vedoucích soudní jednání, potvrzujících majetkové převody, zajišťujících v čele ozbrojených posádek zemský mír a chránících jim svěřené území před vpády ze zahraničí. Úředníci pražského dvora neměli v Polsku žádnou moc. V soudobém politologickém žargonu můžeme tedy česko-polský středověký stát nazývat personální monarchií, jejíž osud a život byl spjat s osudy a životy vládnoucích panovníků. V důsledku toho dochází k destrukci struktur české panovnické moci v Polsku následně po vymření Přemyslovců olomouckou vraždou 4. srpna 1306. Současní autoři se vesměs shodují v hodnocení posledních Přemyslovců v tom smyslu, že položili pevné základy pro další rozvoj Českého státu za vlády Lucemburků, zejména pak Karla IV. Z tohoto pohledu je výkon, který předvedli Přemyslovci a zejména Václav II. v Polsku, zářným příkladem. Byl to právě nárok Jana Lucemburského, byť nominální, na polskou korunu, jenž dával Lucemburkům ideovou oporu v jednáních s polským králem Kazimírem. Na základě těchto jednání se ze Slezska stává jedna z vedlejších zemí Koruny. Inspirativními byly ostatně přemyslovské časy v Polsku i pro samotné polské panovníky. Václavem II. zavedené úřady starostů jsou následně využívány pro správu země za Vladislava Lokýtka i za jeho syna Kazimíra III. Moc českých králů v piastovském Polsku zanechala tedy zřetelné stopy, které nalézáme v následném dějinném vývoji polského i českého království. V souhrnu lze říci, že předkládaná disertační práce shrnuje podmínky, základy a možnosti jedné z klíčových etap mocenské expanze českého přemyslovského státu na přelomu 13. a 14. století. Jako taková nastiňuje možné interpretace východisek a kořenů pozdějšího rozvoje Čech a Moravy za vlády lucemburské dynastie, jejíž představitelé se k odkazu posledních Přemyslovců otevřeně hlásili.

Abstract:

The Foreign Policy of King Wenceslas II in 1283-1300 In the introductory parts of the submitted work I aimed at analysing the figure of King Wenceslas II in the narrative strategy of the Zbraslav chroniclers in two main aspects. The first presents Wenceslas as the holy founder of the Zbraslav monastery (Aula Regia), the second as an ideal ruler of the Christian West. Research in this field reveals that the image of Wenceslas II as portrayed in the Zbraslav chronicle was intended to give evidence of remarkable and almost holy deeds of the Bohemian king. With some caution one can suppose that the attempts by Otto of Thuringia to draw up Wenceslas‘s life story in this way was motivated by the vision of starting the canonization process. Although this did not happen, the role of Wenceslas II in the historical memory of the Zbraslav monastery may be compared to the role of numerous saint founders. Without any doubt the portrayal of Wenceslas II as given by the Zbraslav Cistercians was highly idealized also in the description of his ruling skills and the tools that the „holy“ king used for attaining his political and military goals. It means that any subsequent reflections of historical science on the person and reign of this ruler should be based on questions repeatedly asked to this voluminous narrative source, which the Zbraslav chronicle indubitably is, critical analysis of king‘s various positions within this work, and comparison with other narrative, diplomatic and economic sources. The second aspect of the figure of Wenceslas II in the narrative strategy of the Zbraslav Cistercians concerns his idealized statesman activities. A virtuous, justly and patiently judging king, pious and peacemaking, yet uncompromising against forces of chaos – that is the ideal ruler of the Zbraslav chronicle. In the understanding of the Zbraslav chroniclers all those prerequisites form a conception of statehood primarily based on building of order and its maintenance. The order is ideal as long as it is represented and executed by an ideal ruler. Thus the Zbraslav chronicle is revealed in a different light. On the basis of the summarized results I began to research the foreign policy of Wenceslas II from 1283 to 1300. The necessity to detect roots of the later expansive policy of the penultimate Premyslid brought me to the first years of his reign. According to the literary tradition king’s activities were allegedly controlled by Záviš of Falkenstein, the lover and subsequently husband of Queen Kunigunda. I conclude that the only direct source allowing to consider possible claims of Wenceslas II to the lands of the Babenberg heritage before 1291 remains the letter of Wenceslas to Arnold, Bishop of Bamberg, of 17th March 1287. Its content suggests that Wenceslas attempted to lay claim to Carinthia. However, the way this source is extant requires caution. Besides, a certain right of Wenceslas II to part of the Austrian duchy is mentioned also in the Zbraslav chronicle, with regard to Guta’s dowry. Relevant sources divulge nothing about far-reaching expansive concepts of king’s stepfather Záviš of Falkenstein within the Czech foreign policy in 1283–1288, although this has been a widespread opinion in the literature as yet. As far as foreign affairs of that period are concerned, the main theme was an endeavour to balance relationships between young Wenceslas and the Roman King Rudolf and his sons. In the following chapter I try to reassess the beginnings of the expansion of Wenceslas II to southern Poland. In this issue again it was necessary to cope with existing diversity in evaluation of this period of Czech-Polish history. Even though one can not assert that foreign policy of Wenceslas II in 1289–1300 was exclusively aimed at gaining regions in Lesser Poland, the expansion of Bohemian king’s power to southern Poland became an integral part of all mutually intervowen diplomatic and military activities supporting king’s

Abstract:

power within the framework of Central Europe.In this light one should regard the Polish royal coronation of Wenceslas II in 1300 as a logical result of Czech diplomacy that strove to strenghten its position in southern Poland as well as in relation to other Polish regions throughout the 1290s. The acquistion of Krakow and Sandomierz duchies became one of the first and most essential steps on the way to a personal union between the Czech and Polish Kingdom, which was accomplished in 1300. Before the very analysis of the acquisition of the Polish Crown I attempted to propose a new assessment of diplomatic attitudes of Wenceslas II towards the Empire in 1291–1298 (eg from the death of Rudolf I to 1298, when Albrecht, a son of Rudolf, ascended the throne of the Empire after his succesful struggle against Adolf of Nassau, who was elected in 1292) and specify the extent, to which the Bohemian king interfered into the struggle for the throne of the Empire. At this point more than ever Wenceslas can be characterized as a skillful politician surrounded by capable advisors in the field of affairs related to the Empire. There was a close interconnection between interests of the Bohemian king and interests of the archbishop of Mainz, margraves of Brandenburg and dukes of Saxony, each of them pragmatically pursuing specific goals that had to be inavoidably taken into account by Albrecht of Habsburg and Adolf of Nassau, rival pretenders to the throne, on their way towards the crown. It is symptomatic that all the aforementioned figures turned away from the Habsburg policy in the Empire several times in 1291–1299. The role of the Bohemian king within the election of the Roman ruler seems to be crucial at that time. In the next chapter I returned to the foreign policy of Wenceslas II and dealt with the events in 1300, when Wenceslas was crowned Polish king in Gniezno. Here again the research had to be based on a new analysis of sources, by means of which I attempted to rethink existing opinions on the date and course of the coronation. Thanks to this fact my work offers a new view of the Gniezno coronation of the penultimate Premyslid king Wenceslas II. I regard the coronation act in the Gniezno cathedral as one of the supreme moments of foreign policy of the last Premyslids. By virtue of the analysis of sources one can identify those Greater Poland nobles that were behind the invitation of Wenceslas II in 1300. On the basis of primary sources and conclusions of Polish historiography (particularly Janusz Beniak) it appears that the date of the coronation traditionally supposed in the Czech historical science – the turn of August and September – must be shifted to the period between 19th October and 26th November 1300. The depiction of the coronation itself as a hastily arranged and gloomy event devoid of merry-making and splendid royal pageantry seems implausible. One of the conclusions of this part of the work is the view that Wenceslas II perceived his Polish royal title as connected to the whole of Poland, not only to the Kalisz and Gniezno regions, as the older Polish literature wished to have it. This chapter is supplemented with the text in which I made an attempt to summarize the testimony of the sources and existing literature on the ways and ruling structures of Wenceslas II on the Polish territory. It is apparent that for the first time in history Czech diplomacy used pan-Slavic rhetoric deprecating everything German. On the borderline between creating an idealized image of royal power and its practical consequences in real political life there is the institution of feudal subservience, consistently used by the Prague court for integration of Silasian and later some Kuyavian Piasts into the emerging union. The key link between the Bohemian and Polish Kingdom was the figure of the monarch. Still, political life remained essentialy unchanged. Nevertheless, clear rules were introduced, put through by royal officers, responsible only to the king, who presided over tribunals, confirmed transfers of property, made peace as heads of garrisons and protected the territory against foreign invasions. The officers of the Prague royal court had no power in Poland. To conclude, the submitted doctoral thesis summarizes conditions, foundations and possibilities of one of key periods of power expansion of the Czech Premyslid state at the turn of the 13th and 14th centuries. Thus this work proposes possible interpretations of roots and points of departure of the subsequent development of Bohemia and Moravia under the Luxembourg dynasty, whose members openly adopted the heritage of the last Premyslids.

Klíčová slova

Václav II, Přemyslovci, zahraniční politika, 1283-1300, Zbraslavská kronika, korunovace, polské království, Rudolf I. Habsburský, Albrecht I. Habsburský, Adolf Nasavský

Jazyk práce: čeština

Datum vytvoření / odevzdání či podání práce: 3. 6. 2008

Obhajoba závěrečné práce

• Obhajoba proběhla 26. 6. 2008
• Vedoucí: prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D.
• Oponent: Prof. Dr. Tomasz Jurek, prof. PhDr. Josef Žemlička, DrSc.

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Doktorský studijní program / obor:
Historické vědy / Historie - české dějiny